V rámci krůčků blíž k sobě, v rámci růstu osobního, kdy se často jako první ukazuje nedostatek sebelásky, jsem už dlouho cítila, že i toto je technika, kterou chci zažít.

Moje dcera opět začala vykládat, že u nás doma straší. Že když nejsme doma, někdo jí klepe na dveře pokojíku nebo slyší bouchnutí dveří a další různé podivné zvuky, jako kdyby tu někdo byl. Já jsem na tyto věci poměrně citlivá, takže jsem se jí snažila vysvětlit, že tu "nikdo a nic" není. Ona naopak měla pocit, že jí nevěřím a že si myslím, že si to vymýšlí.

Právě jsem se vrátila z lesa. Všechno tam dýchá jarem, novým životem a ptáci zpívají jako o život. Už i klíště se po mě promenádovalo. Před x lety by mě ale bylo blbý jít na procházku sama, jen tak. Byla jsem zvyklá chodit na procházku za nějakým účelem – vyvenčit psy, jít se projít s někým. Když jsem měla jít sama, připadalo mi to divný a tudíž jsem se za to styděla, tak jsem nikam nešla.

Přiznám se, že pro mě jako člověka pocházejícího z ortodoxní katolické rodiny, slova jako stigmata nebo stigmatizace ve mně donedávna evokovala něco zvláštního, neuvěřitelného. Měla jsem pocit, že stigmatizovaný člověk musí být něčím významný, zázračný, tajemný prostě jiný a odlišný než normální smrtelníci. Ale to bylo, jak jsem už řekla, do nedávné doby.

Dnes mám naopak dojem, že stigmatizace spíše omezuje, než vymezuje a rozhodně nevyvolává tichou pietní úctu. Dnes ji vnímám daleko víc jako opovrhování a ponižování. Nevěříte?

Už jste si na tuto otázku odpověděli? A co takto otázka: Jaký je můj smysl života? Moje odpověď kdysi byla rodina – manžel, dítě/děti. To je to nejdůležitější. Jenže co se stane, když o ně nedej Bože přijdete? Co vám zůstane? Neměl by být smysl života víc? Že i když přijdete o všechno a o všechny, smysl života neztratíte? Tak jaký by tedy měl být? Co takhle vy sami? O sebe také můžete přijít?

S tím, „kdo jsem" je právě úzce spjat i smysl života. Pokud nevím, kdo jsem, je těžké pak tento smysl najít. Já si ten svůj našla. Byl by tu, i kdybych o všechno přišla. (Otázka je, jestli bych ho chtěla/dokázala i poté vidět – cítit.) Našla jsem si ho paradoxně, když jsem na delší dobu přišla o dva nejbližší členy své rodiny. Když jsem na nějaké období ztratila i téměř veškerý smysl života, který jsem do té doby měla.

Hodně jezdím autem. Většinou jezdím kratší vzdálenosti do 50 km denně. Častěji se setkávám na cestách s podobnými lidmi, kteří běžně jezdí autem do práce, ale potkávám i řidiče profesionály, kteří jezdí denně ještě mnohem více než já.

Dalo by se říci, že průměrně tak 95 % z mých cest se setkávám s řidiči, kteří udělají nějakou tu chybu. I mě se občas zadaří. Když jsem byla jednoho dne svědkem dost těžké nehody, uvědomila jsem si, že stačí setinka a člověku se naprosto změní život. A často se tomu nedá ani zabránit.