Teď se možná s podobnými informacemi roztrhne pytel a všichni se budou předhánět v zážitcích, jak to probíhalo. Vezmu to z trochu jiné strany.

Co je to šišinka už dnes asi většina lidí ví. Známější je ale asi název epifýza. Je to taková malinká část našeho mozku, která má ale na starost velké věci. A také se říká, že má přímý vliv na naše "třetí oko". Šišinku už vlastně naznačovali v Egyptě, takové to namalované oko, viz obrázek (je to jakoby průřez šišinkou).

Nedávno jsem dostala krásnou zpětnou vazbu od jedné klientky. Na kranio dostala doporučení už před třemi lety, ale až nedávno ke mě začala chodit.

Když jsem ji posledně provázela při kraniu a soustředily jsme se právě na prociťování a pozorování toho, co se v jejím těle na všech úrovních děje, řekla mi, že je ráda, že čekala. Před těmi 3 lety by nechápala, co to znamená "vnímat co cítí, pozorovat, co jí tělo ukazuje a jít ještě za tyto pocity". Netušila by, co po ní chci.

V rámci krůčků blíž k sobě, v rámci růstu osobního, kdy se často jako první ukazuje nedostatek sebelásky, jsem už dlouho cítila, že i toto je technika, kterou chci zažít.

Moje dcera opět začala vykládat, že u nás doma straší. Že když nejsme doma, někdo jí klepe na dveře pokojíku nebo slyší bouchnutí dveří a další různé podivné zvuky, jako kdyby tu někdo byl. Já jsem na tyto věci poměrně citlivá, takže jsem se jí snažila vysvětlit, že tu "nikdo a nic" není. Ona naopak měla pocit, že jí nevěřím a že si myslím, že si to vymýšlí.

Právě jsem se vrátila z lesa. Všechno tam dýchá jarem, novým životem a ptáci zpívají jako o život. Už i klíště se po mě promenádovalo. Před x lety by mě ale bylo blbý jít na procházku sama, jen tak. Byla jsem zvyklá chodit na procházku za nějakým účelem – vyvenčit psy, jít se projít s někým. Když jsem měla jít sama, připadalo mi to divný a tudíž jsem se za to styděla, tak jsem nikam nešla.

Přiznám se, že pro mě jako člověka pocházejícího z ortodoxní katolické rodiny, slova jako stigmata nebo stigmatizace ve mně donedávna evokovala něco zvláštního, neuvěřitelného. Měla jsem pocit, že stigmatizovaný člověk musí být něčím významný, zázračný, tajemný prostě jiný a odlišný než normální smrtelníci. Ale to bylo, jak jsem už řekla, do nedávné doby.

Dnes mám naopak dojem, že stigmatizace spíše omezuje, než vymezuje a rozhodně nevyvolává tichou pietní úctu. Dnes ji vnímám daleko víc jako opovrhování a ponižování. Nevěříte?