Tyto otázky často potkávám ve svém životě. Mě osobně se stále dotýkají, ale změna do mého života už začala přicházet a moje sebevědomí začalo růst, a to docela rychle. Ale vezmeme to hezky popořádku.
Znáte ten pocit, když se máte postavit sami za sebe, tak se vám začnou klepat ruce, je vám divně u žaludku, je vám najednou zima a v nejhorším případě začnete mít v hlavě „tmu“? Prostě dojdou argumenty? Čtěte dál, tento článek se vás týká.
Byla jednou jedna malá holčička jménem Eliška. Eliška byla velmi šikovná. Musela, protože v ranném věku dostala na starosti i své mladší sourozence a vlastně brzy i celou domácnost. Eliška často pracovala do vypětí sil, snažila se zvládat všechno, co zvládají dospělí, s hlavním cílem zaujmout svoje rodiče a dostat pochvalu, lásku. Té se jí skoro nedostalo, spíše naopak, čím více zvládala, tím více na ni bylo kladeno nároků. Jediné dny, kdy si mohla odpočinout, byly dny u nemoci. Ne u rýmy, nebo nachlazení, u nemoci, která člověka doslova uváže na postel. A pokud nemohla uniknout do nemoci, tak unikala do říše své fantazie.