Už jste si na tuto otázku odpověděli? A co takto otázka: Jaký je můj smysl života? Moje odpověď kdysi byla rodina – manžel, dítě/děti. To je to nejdůležitější. Jenže co se stane, když o ně nedej Bože přijdete? Co vám zůstane? Neměl by být smysl života víc? Že i když přijdete o všechno a o všechny, smysl života neztratíte? Tak jaký by tedy měl být? Co takhle vy sami? O sebe také můžete přijít?

S tím, „kdo jsem" je právě úzce spjat i smysl života. Pokud nevím, kdo jsem, je těžké pak tento smysl najít. Já si ten svůj našla. Byl by tu, i kdybych o všechno přišla. (Otázka je, jestli bych ho chtěla/dokázala i poté vidět – cítit.) Našla jsem si ho paradoxně, když jsem na delší dobu přišla o dva nejbližší členy své rodiny. Když jsem na nějaké období ztratila i téměř veškerý smysl života, který jsem do té doby měla.

Hodně jezdím autem. Většinou jezdím kratší vzdálenosti do 50 km denně. Častěji se setkávám na cestách s podobnými lidmi, kteří běžně jezdí autem do práce, ale potkávám i řidiče profesionály, kteří jezdí denně ještě mnohem více než já.

Dalo by se říci, že průměrně tak 95 % z mých cest se setkávám s řidiči, kteří udělají nějakou tu chybu. I mě se občas zadaří. Když jsem byla jednoho dne svědkem dost těžké nehody, uvědomila jsem si, že stačí setinka a člověku se naprosto změní život. A často se tomu nedá ani zabránit.

Tyto otázky často potkávám ve svém životě. Mě osobně se stále dotýkají, ale změna do mého života už začala přicházet a moje sebevědomí začalo růst, a to docela rychle. Ale vezmeme to hezky popořádku.

Znáte ten pocit, když se máte postavit sami za sebe, tak se vám začnou klepat ruce, je vám divně u žaludku, je vám najednou zima a v nejhorším případě začnete mít v hlavě „tmu“? Prostě dojdou argumenty? Čtěte dál, tento článek se vás týká.

Byla jednou jedna malá holčička jménem Eliška. Eliška byla velmi šikovná. Musela, protože v ranném věku dostala na starosti i své mladší sourozence a vlastně brzy i celou domácnost. Eliška často pracovala do vypětí sil, snažila se zvládat všechno, co zvládají dospělí, s hlavním cílem zaujmout svoje rodiče a dostat pochvalu, lásku. Té se jí skoro nedostalo, spíše naopak, čím více zvládala, tím více na ni bylo kladeno nároků. Jediné dny, kdy si mohla odpočinout, byly dny u nemoci. Ne u rýmy, nebo nachlazení, u nemoci, která člověka doslova uváže na postel. A pokud nemohla uniknout do nemoci, tak unikala do říše své fantazie.