Jedna z mnoha věcí/situací, kdy mě „to bylo blbý“.

Kdy jsem musela mít obhajobu, proč můžu. Hodně jsem dala na ostatní a za každou cenu jsem chtěla zapadnout, a to i přesto, že se mi to někde vevnitř vlastně příčilo (to jsem netušila, že za x let půjdu s manželem po Brně a on bude bosý. To byste teprve koukali, co to s lidmi dělá, jak se urputně drží toho „to se nemá, mělo by se…“).

Ti zvenčí byli silnější. A tak jsem se dokonce nechala zviklat a jela jsem se rozejít i s mým nynějším manželem. Je tedy jasné, že rozchod se nakonec nekonal, dnes jsme spolu cca 15 let a zatím si troufám říct, že máme moc hezký vztah. Ale tehdy nebylo ani živáčka, který by mě tento vztah nerozmlouval. Dokonce ani moje skvěle praštěná kamarádka. Všichni se báli, abych nebyla zklamaná. Vždyť on je přece o dost mladší, je to vztah na dálku, jste tak rozdílní… (on před maturitou, já už pracovala). Nikdo nevěřil, že to může dobře dopadnout.

Také jsem si podobně nechala namluvit, jak jsem velmi slabá žákyně. „Ta na maturitu nemá“, říkala moje třídní učitelka mamce, když jí doporučovala, aby mě dala na „rodinku“. Když jsem si představila, že půjdu na rodinku (rodinnou školu, ani nevím, jestli se dnes ještě tento pojem vyskytuje), vstávaly mi hrůzou chlupy na těle.

Představa, jak se učím šít mi vůbec nešla do hlavy. Vařit jsem uměla, nechápala jsem, proč bych kvůli tomu měla chodit na učňák. Naštěstí jsme na učitelku nedaly, a ač s velkou nedůvěrou, šla jsem na střední ekonomku. Maturitu jsem zvládla a o několik let po ní jsem se dostala i na Vysokou. Moje třídní, když se to dozvěděla, šla skoro do mrákot.

Jenže jsem taky nedávno objevila svoje vysvědčení. Už jsem tu nedávno psala, jak jsem byla doslova v šoku a s otevřenou pusou jsem zírala na moje vysvědčení, která vůbec nenasvědčovala tomu, že bych byla „slabá“. Tak jsem uvěřila tomu, co mi říkalo okolí, že jsem neviděla pravdu.

Ve spoustě dalších věcí jsem se cítila blbě, styděla se a dívala se na názory ostatních.

Co se stalo, že je to dnes jinak?

Našla jsem samu sebe. Svou pevnou půdu pod nohama. Našla jsem svůj vnitřní hlas, který teď poslouchám daleko víc než hlasy těch ostatních. Samozřejmě se mám ještě spoustu co učit. Moje sebevědomí je mnohem větší, ale ještě mám pořád co dohánět. Ale oproti té Marušce, která byla vystresovaná úplně ze všeho, nevěděla, co od života chce, kde je její místo a kde je její pravda, jsem udělala velký kus práce.

Ano, práce. Zadarmo mi to do klína opravdu nespadlo. Procházka růžovou zahradou to také nebyla, co mě dostalo tam, kde jsem teď. Byla to jedna rána za druhou. A úplně nejvíc to byla doba, kdy jsem zůstala na všechno úplně sama. Tedy přátele mi zůstali, to ano, ale ti měli své životy a tak mi sem tam někdo přispěchal na pomoc, ale to gró podstaty zůstalo na mě.

Nemyslím si, že by každý měl stejnou cestu a bez ran osudu se z něho dospělá bytost, stojící si sama za sebou, nevykřeše. Ale ani si nemyslím, že se to stane jen tak, protože chci. Cena za lepší život stojí velkou dávku trpělivosti sama se sebou, odhodlání a vytrvalost, kopu hledání toho, co je pro mě to pravé, neusínání na vavřínech. Vyjmenovala jsem z mého pohledu ty nejdůležitější aspekty. Další by totiž mohly pokračovat do velkého seznamu.

A co je vůbec nejdůležitější si uvědomit – NIKDO to neudělá za vás. Proto i rady od všech ostatních berte jen jako rady, ne jako zákony. I to, co tu teď píšu berte jako mou zkušenost, moje pravdy. Vy si ke svému štěstí můžete přijít úplně jinou cestou. Rady ostatních vám mohou pomoci se na té cestě neztratit, paradoxem však je, že vás mohou i zmást.

Většina lidí, co ke mně přicházejí, už ví, že ta nej pravda jim šitá na míru je jen v jejich nitru, v jejich srdci, duši. Ale neví, jak se k ní dostat. Jak ji v sobě nalézt, jak ji umět poslouchat. A ideálně hned teď. Zrovna čtu druhou knížku od Anity Moorjani, Co když je to nebe?, a i ona píše, jak žádná terapie, seminář, kurz atd. na světě není pravá, důležitá, nejlepší nebo špatná, ale podstata je v tom, zůstat u sebe. Ještě ji nemám přečtenou celou, píše v ní ale i nějaké ty návody. Ale sama za sebe mohu říci, že mi nejvíc pomohlo ticho, být jen sama se sebou, ideálně venku v přírodě. Být se svými myšlenkami a tam si je uspořádávat, zároveň mít oči otevřené, protože i příroda k nám neustále promlouvá a reaguje na naše nezodpovězené otázky. Ihned posílá odpovědi, ihned ukazuje. Dokud ale nevidíme svým vnitřním zrakem, nemůžeme vidět ani tyto odpovědi.

Teď je venku už krásně, příroda je v plném rozpuku a ptáci zatím ještě zpívají z plna hrdla. Využijte aspoň chvilku času pro sebe a běžte ven. Jen tak, nemusíte mít cíl. Začněte hned, krůček za krůčkem. A když to budete dělat pravidelně, to vaše srdíčko v tom prostě jednou musíte začít slyšet.