Cesta Dvojplamene… a jak to bylo dál?

Je to asi tři roky, kdy jsem napsala eBook Cesta Dvojplamene k poutům minulosti (tento eBook je přístupný v bonusové sekci na webu, po přihlášení se k odběru novinek). Dlouho jsem ho nečetla, tak si doslova nepamatuji přesný obsah. Bylo to ale o tom, jak se mi obrátil život vzhůru nohama, když jsem ve svém životě narazila na člověka, se kterým jsem měla (a ještě i mám) velmi hluboká karmická zatížení.


Vlastně bych mohla ještě více vysvětlit tento pojem, jenž je velmi často intenzivně škatulkovaný. V drtivé většině lidí (převážně tedy žen), je dvojplamen (DP) považován za velkou životní lásku. Za dokonalého partnera, který sebou ale nese spoustu bolesti. Je z mnoha stran idealizován, nebo stavěn na piedestal, že když potkáte svůj DP, tak jste se dostali na nejvyšší možný level ve svém životě.


Intenzivní to určitě je, hluboké, náročné, nakopávající ve všech pozitivních i negativních směrech, ale také je to něco, co bych neohraničovala a rozhodně neškatulkovala. A hlavně, nikdo nemá patent na to, určit, zda jde o DP nebo ne. Nic takového prostě neexistuje. A nejhorší na tom bývá, když se k tomuto člověk upne, jako k něčemu nejvíc důležitýmu ve svým životě. To je prostě past.

mensi1

Jak to bylo pro mě?

No mám v názvu svého poslání Osvoboď se a tak jsem věděla, že i toto má svoje rozmanitosti. Název DP MI JEN POMOHL vyznat se víc sama v sobě. Od začátku jsem to chtěla brát otevřeně, vidět různé pohledy. Učit se vnímat sebe samu, jak to cítím, co mě to má naučit. Celou dobu jsem se snažila neupínat se na to, ale nedařilo se mi to. První rok (to byl rok 2018) byl pro mě opravdu fičák. Nezůstal kámen na kameni. EBook jsem sice zakončila happyendem, ale díl dva by klidně mohl začínat katastrofou. Asi měsíc po napsání tohoto eBooku jsem se totiž psychicky složila.


Nedokázala jsem si udržet vlastní hranice, nedokázala jsem udržet pevný bod ve svém nitru a nechala jsem všechno to, co se dělo, aby mě to rozsekalo. Skoro se mi rozpadlo manželství a dopadla jsem dost drsně na dno. Zůstala jsem na to všechno sama. Všichni zúčastnění se ode mne odvrátili jako od kopky hnoje.


Potřebovala jsem to.


Abych znovu našla samu sebe. Abych z toho všeho vyšla silnější, poučená a hlavně moudřejší. Tehdy jsem se na tři týdny odstěhovala a byla jsem jen sama se sebou. Prvních 9 dní jsem jen brečela a brečela. Pustila jsem stavidla, věděla jsem, že to je jediná cesta k sebezáchraně. Prožívala jsem rozchody na všech možných stranách, ale hlavně jsem prožívala znovusjednocení sama se sebou. Protože prvotně jsem se rozešla se sebou sama. Proto to muselo dojít do bodu zhroucení.


Ničeho v té době nelituju. Byla to sakra těžká doba, hodně toho vyplavávalo a vznikalo spoustu nových zranění, cítila jsem se podvedená a opuštěná, nepochopená a sama. Chtěla jsem umřít. Říkám tomuto roku rok pračky. Ale ničeho nelituju, protože zpětně vidím, proč se to vše potřebovalo udát. Doslova mě to donutilo vymetat všechna možná zákoutí mojí duše. Absolvovala jsem tehdy tolik terapií a práce na sobě, jak za celý život ne. Vše mě to připravovalo na velký skok kupředu.


Celý název tohoto fenoménu zní Vztah karmických dvojčat. Je to hlavně proto, že se vám vyplavuje kde co ze všeho prožitého z jiných vtělení a tento člověk to ve vás spustí. Začnou vyplavávat všechny vnitřní podvědomé programy, které „jsou špatně“. Ego. To se tu dostává hodně hodně do popředí. Najednou objevujete, jak moc to s ním cloumá a ono cloumá s vámi, protože to vypadá, že by mohlo přijít o svou nadvládu. Což nemůže dopustit, že?


Ego je hlavní část, hlavní důvod toho, co se v těchto vztazích děje. Je to boj eg na obou stranách s příchutí všech karmických zatížení. A boj ega se týká vlastně všech, kdo se k tomu přichomýtnou. Tak jako u mého muže, mojí matky, atd. Boří se zajeté vzorce, to „jak by se co mělo“.09d1f8be19c27d6ccfe4959caff1dc4f


A pak jde hodně o svobodu. Svobodu vlastní, svobodu druhého. Neustálé hledání rovnováhy mezi tím vším. A hlavně neztratit přitom sebe samu. Cílem je víc milovat. Zažít lásku bez podmínek. Víc ji vpustit do svého života. Vlastně ji aspoň na chvíli pocítit, protože zatím v našich životech tento konkrétní druh lásky nedokážeme ani pojmout.


Pořád máme ve vztazích nějaké podmínky. Pořád. Jsou to podmíněné reflexy. Když potkáte vztah, který by se dal nazvat dvojplamenným, začnete vidět zároveň dvě úrovně – obrovský příval energie (který hodně lidí nazve láskou) a obrovský propad do temnoty, kdy najednou vidíte, jak ponurý je život, kolik dokáže rozdat ran. Najednou se objevují obě strany mincí všeho možného. Protipóly. Dostanete se do stavu, kdy jsou tyto protipóly přítomny zároveň. Nejste buď v depresi NEBO v euforii, prožíváte obojí zaráz. Smutek/radost, čas/bezčasí, únava/nabití energií atd.


Mě to opět přivedlo na cestu k hledání rovnováhy ve všem.


Přijmout oboje, přijmout jak světlo, tak temnotu a jít cestou rovnováhy.


Po oněch 9 dnech šíleného pláče se vše najednou razantně otočilo. Našla jsem opět samu sebe, svou sílu, svůj zdroj, své jistoty. Věděla jsem, co chci. S DP se to tehdy rozpadlo. Přestali jsme si psát a být v kontaktu. Myslela jsem si, že je to navždy. Nebylo. Znovu se ozval, navázali jsme vztah. Ale už to bylo jiné. Doteď je to jiné.


Ještě poté dobíhala nějaká ta očista. Pořád ještě něco vyplavávalo a naráželi jsme na sebe. Dohadovali se a naše ega v boji nechtěla skončit. Trvalo to další dva roky, takového cosi. Až jsem si uvědomila, že potřebuji i za tímto udělat konečné rozhodnutí a tlustou čáru. A tak jsem mu to napsala. Že končím, že už v tomto vztahu nechci pokračovat. Konečně jsem to cítila naplno. Celá má bytost vnímala, jak je jí jedno, jestli tento člověk z mého života odejde. Rozlila se po mém těle volnost.


Cítila jsem k němu zvláštní lásku, ale s touto láskou přišla i svoboda a respekt. Ať si žije, jak potřebuje, já už ho ve svém životě nepotřebuji. Nastala delší pauza. Nevím jak dlouhá. Opět se ozval. Padla omluva. Vnímám, že nás pořád drží něco karmického, něco co bude nejspíš potřeba ještě dořešit. Ale necítím tam už závislost na tomto vztahu. Ani to, že řešení musí být v osobní interakci s ním.


Toto vše je tu pro mě, pro moje učení se, pro můj postup. On byl nástrojem, stejně jako já mohu být nástrojem pro něj. Na hmotné úrovni jsme si jen jakýmsi možným spouštěčem, nejde tu o vztah muže a ženy, o nutnost být spolu. To je něco, s čím jsem se hodně setkávala na sociálních sítích v diskuzích. Touha po tom druhém, touha být s ním. To jsou ta pouta, která nás drží v rozletu. To jsou i ta pouta z minulosti, která se přenáší sem do „teď“ a která potřebujeme smazat. Dát volnost sobě i tomu druhému.


To jsem se naučila já. Být volná, svobodná a zároveň to samé poskytnout i mým blízkým. Nejen DP. Všem. Respektovat, nesoudit, nebýt sobecká, přivlastňovací, ale zároveň mít zodpovědnost za moje jednání vůči druhým. Nechat se vést láskou a růst. Někdy to jde líp, někdy hůř. Ale toto období mi jasně ukázalo všechno. V jasném světle. Děkuji za to.


S láskou Liana