Vnímat se, cítit se, poslouchat své tělo. Co to znamená?

Nedávno jsem dostala krásnou zpětnou vazbu od jedné klientky. Na kranio dostala doporučení už před třemi lety, ale až nedávno ke mě začala chodit.

 


Když jsem ji posledně provázela při kraniu a soustředily jsme se právě na prociťování a pozorování toho, co se v jejím těle na všech úrovních děje, řekla mi, že je ráda, že čekala. Před těmi 3 lety by nechápala, co to znamená "vnímat co cítí, pozorovat, co jí tělo ukazuje a jít ještě za tyto pocity". Netušila by, co po ní chci.

 

Pro mě je to už taková samozřejmost, že mi nedošlo, že by to někomu vlastně mohlo dělat potíže. Ale nemyslím si, že na to potřebujete nějakou dlouho praxi, aby jste "pochopili".

 

Takže pro ty, kteří také nevíte, co to tedy znamená:


Tělo a naše duše jsou naprosto propojené. A tělo (protože je ve hmotě) je nám tedy nejbližší a vlastně nejvýraznější komunikátor, který máme. Náš duch, propojený s Vyšším Já, a s tělem, 24 hodin denně ví, co máme dělat.
Ví, co se bude dít, co potřebujeme a jak žít, aby to bylo to nej pro nás.

 

ALE...

proClanek

  

Před ještě nedávnou dobou, kdy svět byl hodně ve hmotě, jsme na toto moc ohled nebrali. Na bolest prášek, na depky prášek, na kde co prášek. Hlavně fungovat.

 

Dnes je doba zaplaťpánbůh jinde. Tedy ne u všech, ale už se víc a víc lidí začíná probouzet. Jenže jak se naladit na ty jemné nuance těla, kdy nám třeba jen skrze jemný záchvěv nějakého pocitu dává najevo, co dělat?

 

A když už je vnímám, tak jak jim rozumět?

 

Vlastně toto byla moje cesta ke kraniu. K tomu, udělat si výcvik. Cítila jsem něco v těle. Něco podivného, vnitřní neklid. Jemný neklid, nic hrozného. A tehdy, je to už skoro 5 let, jsem si lehla do tmy a ticha a ptala jsem se svého těla, co mi chce říct. A v tom mi hlavou proběhlo "zúčastníš se výcviku". Nevěděla jsem jakého, vše se pak skládalo a během měsíce od tohoto prvotního podivného pocitu jsem byla přihlášená na výcvik kraniosakrálního facilitátora.

 

První kroky vedou k tomu, učit se vůbec vnímat své tělo. Chodí nám přes něj jemné fyzické pocity. Určitě znáte "motýly v břiše". Ale také jemné psychické pocity. Najednou se změní z čista jasna nálada. Další pocity v těle, které nám něco signalizují jsou:svalové napětí. To hodně lidí vůbec nevnímá. Tělo je vlastně buď celé nebo na nějakém místě v permanentní křeči, ale dotyčný to vůbec necítí. Dalším pocitem může být třeba únava, záškuby, noční vrzání zubů, nevysvětlitelné bolesti (ty, které lékař nedokáže vysvětlit), ale i ty vysvětlitelné atd.

 

Psychické pocity mohou být lehká rozladěnost, onen jemný vnitřní neklid, ale pak i smutná nálada, deprese, nechuť k něčemu. Tělo vždy začne jemně. Ale opravdu hodně jemně. Je k nám velmi decentní.

 

Neposloucháme, nevnímáme? Zesílí. Opět necítíme? Tak zas zesílí a pak, když ignorujeme, se zesilováním pokračuje. A pak právě hodně lidí už ze zoufalství vezme za vděk léku. A ten to hezky zaplácne. Někdy to vyřeší, ale většinou se to jen kupí někde skrytě. Naše tělo to může vydržet roky, ale pak jednoho dne se to vyvalí ve velkém.

 

Takže proč se naučit své tělo vnímat je jasné. Pokud ne, klidně mi napište, že tomu nerozumíte.

 

A jak na to?

f3c977a73a4348a8348043986025885c

 

Doporučuji na to meditační techniky. To zní moc složitě... Prostě si na 10-15 minut denně lehněte do klidu. Nedoporučuji postel... tam většina lidí usne :-D. Lehněte si třeba na karimatku. A zkuste se fyzicky co nejvíc uvolnit. Prociťte gravitaci a svou váhu. Tyto dvě věci vám mohou pomoct s uvolněním. Projděte si takto tělo kousek po kousku od nohou až k hlavě. A jen pozorujte. Nemusíte se pekelně soustředit na každé pohnutí chloupku na noze.

 

Náš vnitřní pozorovatel má velmi důležitou roli v našem životě. Může vám třeba pomoct i určitou bolest neprožívat tak intenzivně. Ale to odbočuji. Pozorovatel pozoruje. Neposuzuje, nic nikam netlačí. Jen se dívá, co se děje.

 

Takže se dívejte, jestli vám jde uvolnit každý svalíček v těle. Když ne, nevadí. Zkuste ho povolit třeba prodýchnutím, pokud to nejde, tak to nejde. Všechno nemusí jít hned napoprvé, ani třeba napodesáté. Někdy opravdu trvá, než člověk dokáže naprosto své tělo uvolnit. A když máte za sebou fyzické tělo, tak pak se zaměřte na své pocity psychické. A vůbec nevadí, že vám lítají myšlenky a odvádí vás ty potvory pryč. Nedávejte jim zbytečnou pozornost a zas se vraťte zpět k tomu, co zrovna cítíte.

 

Takto deset i 15 minut uteče jak nic a vy se tímto naučíte se zastavit a dát si pozornost. Mimojiné odpluje i hromada stresu. Můžete si klidně i zapsat, co jste vypozorovali a třeba za měsíc se k tomu vrátit.
Ať vidíte změny. Nebo možná ne... Pak jste si buď nevěnovali čas pravidelně, nebo zkrátka potřebujete víc času.

 

Měsíc je velmi krátká doba, hlavně pokud jste někdo, kdo se od rána do večera nezastaví a horko těžko si těch deset minut nachází. Rozhodně to i tak má význam. Svému tělu tím dost pomůžete a pak, pokud zajdete na nějakou techniku jako je kraniosakrální terapie, či něco podobného, budete mnohem víc vnímat, co se ve vás děje a mnohem víc si to užijete. A také se pak mnohem lépe s tím pracuje dál. 

 

Budu ráda, když mi napíšete, jak se vám v tom daří. Věnujte si péči, čas a trpělivost. ;-)

 

S láskou Liana.

portretProClanek