U musím se spouští hormonální reakce, kdy tělo v malé dávce pustí do těla stresové hormony, jako např. kortizol.
Všimněte si, jak často (a je to opravdu hodně hodně často) to slovo řeknete. 
Vyměňte ho ideálně za chci, nebo za potřebuji, nebo ho prostě vynechte. I to v některých větách jde.

Nevím je slovo lenosti a úniku.
Opravdu nevím, nebo to jen nechci řešit, zabývat se tím?
Nevím také zavírá možnosti. 
A jak je tedy otevřít, jak nechat přicházet odpovědi, když opravdu nevím, ale toto slovo chci omezit na minimum?

Příklad:
Já nevím, jestli se někdy uzdravím. --> Já vím, že moje tělo je úžasné, silné a umí se samo léčit. Nacházím cestu k uzdravení každý den.

A když opravdu opravdu nevíte, tak přijměte i tuto variantu. Je fajn vědět, že přijímám i to, že nevím. 

Nejde.
Opět jsme u lenosti a taky role oběti. Opravdu nejde, nebo nechci nic zkoušet, hledat, zajímat se? Přiznejme barvu a raději tedy řekněme pravdu - nechci, nebo teď nechci. 
Naše myšlenky, nastavení mysli, tvoří svět. Jde to od myšlenek ke slovům, od slov k činům, od činů do našeho světa, od našeho světa do vzdálenějšího světa.

Co si svým myšlením, slovy, tvoříte vy?

Poznámka: Každá myšlenka spouští v těle různé hormonální koktejly, které způsobují to, jak se cítíme. Tož máte pojítko mezi svým stavem psychickým i fyzickým.