V dnešní době je "práce na sobě" už dost rozšířená. Osobní rozvoj zažívá rozmach, stává se životním stylem. Jenže to má i odvrácenou tvář. A tou je nátlak.
Na sebe, i od druhých zvenčí. Jako bychom neměli dělat nic jiného, než na sobě hezky makat.
Všechno, co děláme, jak to děláme, je často posuzováno jako následek nějakého vzorce, programu. Což sice pravda je, ale dost často to způsobuje velké nátlaky.
I tady můžete vyhořet.
Hlavně když na fb vidíte ty usměvavé andělské tváře lidí, kterým se naprosto všechno daří skvěle a problémy proplouvají s ledovým klidem.
(Nebo to tak aspoň často působí.)
A vy se cítíte sedření, vyšťavení a pořád se v něčem motáte dokola.
Pak je jednoduché přehlédnout vlastní skvělé výsledky a je jednoduché propadnout pocitu "mě to nefunguje, jsem asi divná". (Osobní zkušenost samozřejmě. 🤭)
Proto:
Člověk nepracuje 24/7 takže ani "práce" na sobě nemá být neustálá a pořád.
Za mě to vidím na nějakou poměrně menší část dne/týdne/měsíce, kdy intenzivněji pracuji.
Je potřeba si to kouskovat.
A pak je potřeba tu větší část svého života věnovat žití. Prostě být se sebou, se svými blízkými.
Offline dny, výlety, procházky v přírodě, sebe-péče, koníčky.
A přijmout svoje nedokonalosti, že tu prostě jsou.
Všichni máme komplexy a mega hodně nedořešeného.
Přece se z toho teda nepo*eru...
😎😁👍
Krásný víkend!