K dnešnímu Slunovratu...
A tma sílila a sílila. Byla větší a větší, protože každá jiskřička ve mě, bůhvíproč, uhasínala jedna po druhé.
Nádech, výdech, nádech, výdech..
A vracely se dětské děsy i děsivé stavy dospělosti. Všechna má temná zákoutí mnou prostupovala.
Pomůcky podpory přestaly fungovat. Podpora přátel rychle vyprchala.
Pustila jsem to všechno. Boj není žádoucí, snaha není žádoucí. Jen.. Nádech, výdech.
Nicota si zabírá kousek po kousku všechno v mém životě. Nebráním se. Ač mám pocit, že mě to trhá zevnitř na kusy a nejraději bych křičela z plných plic. Poddávám se jí.
Nádech, výdech.
Nechávám ji, ať zhasne i tu poslední jiskru, které se tak urputně držím.
Ať si ji vezme, protože věřím.
To jediné mi zůstává.
Věřím, že se vše děje pro moje dobro. Z lásky. Že držet se urputně starého nemá smysl. Že nemá smysl pořád bojovat, být silná, všechno zvládat, mít na všechno odpověď, být pevná, vyrovnaná a klidná.
Věřím, že ani tato temnota a všechno co mi ukazuje v mém nitru, není špatná. Ač je to bolestivě náročné.
I přesto, že jde ruku v ruce z hlubokou samotou a prázdnotou.
A pak se Světlo může zrodit...
Kolo roku se nezastavuje.
A tak se Světlo střídá s Tmou.
A tak to hezké střídají dny těžké.
A tak to je a je to dokonalé.