Mám dny, kdy mi přijde, že cokoliv jsem dělala, je k ničemu. Že všechna ta moudra, co se z online světa na nás hrnou, jsou s prominutím k ho*nu. 

Že se tak moc snažíme - makat na sobě a ukazovat světu všechny naše zkušenosti, aby to přece pomohlo i dalším.

V hlavě mi poslední dobou běží jedno velké PROČ??

Když se teď ocitám na "roztřesené zemi" (obrazně řečeno), kdy se vše mění každou minutu, hlavně pocity a emoce, kdy kousek po kousku je mi ukazováno, že mám umět pustit úplně všechno a nelpět, a to s nádechem obrovské nejistoty a strachu, co moje ego do mého světa pouští plnou parou.

Do toho dva roky zdravotních potíží, kdy už chodím od čerta k ďáblu, vrazila jsem do toho hodně tisíc peněz, hodně času a energie a moc jsem se nepohla.

Vůbec mám pocit, že toto je období chození v začarovaném kruhu.

A tak co mi zbylo?

Všechno mě to znovu a znovu otáčí dovnitř.

Dovnitř ještě ještě hloubš. Co sakra furt nevidím? 

To všechno, čím jsem si prošla v osobním rozvoji, se točí kolem de facto jedné věci. Teda věcí je hodně, ale oblast

Umění přijetí všeho a umění nenechat se ovládat vlastním egem, ale integrovat ho ve spojence.

Jednoduché, ne? 😃

Pořád znovu a znovu vidím, že ač došlo k mnoha pochopením, stejně pořád reaguju v zajetí nevědomé mysli. Ale už tak nevědomé to není, protože to vidím.

Co je ale za reakce v těle, to se odráží ven a tvoří se realita. Teď je období, kdy se realita ukazuje a tvoří hned a silněji, tzn. že je ten odraz zpět mnohem vlastně tvrdší, když prožívám pády (ega). 

Co s tím?

Vrací mě to stále znovu do dětství, do těch míst, kdy jsem jako dítě pociťovala a prožívala traumata. Znovu se setkávám s malinkou Maruškou, znovu to s ní už vědomě prožívám, přijímám ji, a to nejen v období miminka, batolete, ale i v období školky, školy, první části puberty (kdy jsem byla šedá myš) i druhou část puberty (kdy jsem to rozjela s alkoholem a drogami). 

Toto vnitřní setkání ale není za účelem nápravy, změny, a abych teď měla úžasný život plný hojnosti, zdraví a sluníčkaření. Žádný obchod se sebou.

Tato setkání probíhají v čirém soucitu se všemi těmito mými částmi a s velkým dáváním lásky těmto vnitřním bytostem. Soucit, pochopení, láska a dodávání jistoty, že i kdyby celý svět mě opustil, odsoudil, já sebe sama budu vždy přijímat a milovat. 

Vždy tu já sama pro sebe budu. 

A v tomto přichází v tichu vděčnost. A taky uvědomění, že ač se mi dějí nelehké věci, pořád tu mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mě podporují, milují, uznávají a přijímají. 

Věděli jsme, že doba bude víc a víc lidi vést k probuzení. Tzn. k sebeuvědomění. K tomu vidění sebe sama v celé své "kráse". Všechny naše polámané kousky, temné stránky, ego, se budou vynořovat z hlubin naší Duše. Najednou nebudeme moct obvinit nic a nikoho zvenčí, jen uvidíme, jak si VŠECHNO tvoříme jen my sami.

Věděli jsme, že to bude náročné projít tuto cestu.

Proto za sebe vnímám, že je doslova nutné stát při sobě sama. A že je taky skvělé být s lidmi, kteří toto mají stejně. Kteří soucítí. 

Pro mě je teď moc důležité mít hodně času jen a jen pro sebe, pro vnitřní práci se sebou. Protože vidím, že ač zkušeností milion, dokud to neintegruju plně do reality, je mi to k ničemu. 

A pak je pro mě důležité potkávat se s blízkými lidmi osobně, protože online svět se také ukazuje v celé své parádě a zas taková paráda to vlastně není.

Jop, bylo to dlouhé. Kdo jste dočetli až sem, tak věřím, že úplně víte, o čem to tu melu. 😆 

Děkuji. 

PS: aby náhodou nevyznělo, že všechna ta práce na sobě vlastně nemá smysl, tak má. Jen někdy přes ty hnoje člověk nevidí ty pozitivní výsledky. Například jsem mnohem víc ve vnitřním spojení se sebou. Urovnaly se mi některé vztahy, které vypadaly neurovnatelně. Také vztah s mým mužem se nám prohloubil do něčeho nádherného. I vztah s dcerou je krásný, na to že je v pubertě. 🤭 Poznala jsem kdo jsem, a mou podstatu. Je toho víc, ale toto jsou hlavní body. ❤️