16.12. to je den, kdy jsem poprvé osobně poznala svého muže. Znala jsem ho předtím už skoro rok, ale jen „virtuálně“. Přes mobil, sms a dopisy. Ano internet jsem záměrně vynechala, protože přes ten to moc možné tehdy nebylo. Je to totiž už 17 let. Pro někoho pravěk… Pro mě jak celý život, ač ani to není pravda. Tehdy mi můj velmi mladý muž (spíš kluk, bylo mu 17 let) dal nový smysl života. Byla jsem zlomenou 21letou holkou, co brala extázi, aby byla aspoň pár hodin šťastná. Neuměla jsem tehdy být šťastná jen tak, sama za sebe.

16607f1582cd3a6b73d5d7797b8ec2ef

Stala jsem se smyslem i mého muže. Protože mě chtěl zachraňovat a sobě si tím vlastně podvědomě dokázat, že je ten správný, hodný zachránce. Můj princ na bílém koni… Jenže je to už 17 let a za tu dobu se toho stalo tolik. A dnes to vidím z dalších úhlů pohledu. Byl to první skoro rok vztah na dálku. Nebylo živáčka na světě, který by nás podporoval. Naprosto všichni nás odrazovali. On měl před maturitou, já už pracovala. Dělilo nás 500 km.

Číst dál: Rozvod z lásky – zrcadlo pokrytectví

Pořád ještě jsou tací mezi námi, kteří mají přesvědčení, že jakmile má někdo dar, má ho dávat zadarmo. Pod pojmem dar má škatuli, nadpozemské propojení s duchovním světem, používáné nejčastěji k léčení či k pomoci druhým. A právě tato škatulka dělá takovou neplechu. Za prvé tak smýšlí člověk, který sám cítí, že žádný dar nemá, který je sám nějakým způsobem "chudý" a zůstává v roli oběti ve smyslu "vy, co jste měli to štěstí a máte dar od Boha, ho máte pro takový jako jsem já dávat zadarmo". Je to jakoby pocit povinnosti, že obdarovaný má svůj dar nezištně předávat dál. Tj první omyl.

6e46ab17cabb5ad9b3ffa0ab3c3f7e37

Číst dál: Dary zadara