Včera jsme se na našem Duchovním putování věnovali chvíli jednomu stále opakujícímu se tématu. Souviselo dost úzce se zodpovědností. Stává se mi totiž často, že se někdo přihlásí, dokonce potvrdí účast a nakonec nepřijde. Bez omluvy. Nebo se omluví až se zpožděním. A tak opakovaně dostávám otázky od těch, kteří přišli, jak je to možné? Jak to, že nemá dotyčný špetku zodpovědnosti a neomluví se?

Když jsem toto téma řešila s dalšími lektory a lektorkami, mají stejné zkušenosti. Přiznám se, že na začátku mě to rozčilovalo. Hlavně v momentě, kdy jsem měla přihlášených vícero lidí, doma jsem měla nemocnou dceru, kterou jsem nabalila do auta a jela s ní. V Brně jsem ji předala manželovi a on ji zas odvezl domů. Mě nakonec nikdo nepřišel. Tehdy jsem na nezodpovědnost druhých narazila docela tvrdě. To už je ale doba před rokem a půl. Od té doby jsem si tak nějak zvykla, nemocnou dceru už prostě nevozím a tento jev mezi lidmi jsem přijala jako normál.

118952430 ab82cec62f oVnímám to tak, že dotyčný se zalekne na poslední chvíli sám se sebou něco udělat, bojí se té zodpovědnosti a tak prostě couvne. Možná to je také nějaké podvědomě zašité malé rebelství. A výmluv se dá najít spousta. Ti, kterým se stane, že jim do toho opravdu něco vleze a zkrátka jim to nevyjde, se většinou také ihned omlouvají. U ostatních se mohu jen a jen domnívat, ale to mě může zavést na spoustu mých omylů a tak je lepší to zkrátka raději neřešit, neposuzovat.

Číst dál: Zodpovědnost

„Obdivuji, jak to všechno zvládáš“, „Ty jsi tak silná, ty to zvládneš“, „Jak to děláš, že to zvládáš? Na tvém místě bych to nedala…“

Tyto věty slýchávám poslední dobou často. Vím, že jsou myšleny dobře a na podporu. Přesto někde hluboko ve mně se něco vzpouzelo. Něčím mě to naštvávalo a nikdy nevím, jak na tyto věty reagovat.

Prostě musím, co mi zbývá. Co na to odpovědět?

Musím? Opravdu musím?

Číst dál: Nejlepší věta podpory: Nemusíš to vydržet