Od nejnovějšího
Lidé milují vyprávění příběhů. Pohádky máme rádi už od mala a většina lidí se těší na Vánoce právě na ty pohádkové večery u televize.
Věřím, že každá pohádka (nebo aspoň většina), má nějaký reálný podklad. Že příběh nám nese obrazné poselství. Jak někdo řekl: „Pohádky tu nejsou proto, aby děti uspaly, ale aby pomohly dospělým se probudit.“
Můj příběh zní také jako pohádka, ale pohádka to není.
Pro mě je to realita, se kterou žiji od velmi útlého věku. Pocit jinakosti. Pocit ztráty paměti. Pocit toho, že život, který teď žiji, není snad ani můj. Je to omyl, chyba, patřím jinam. Připadám si tak omezená, necelá, neúplná. Něco mi chybí, ale co? Kdo doopravdy jsem? Dlouhá léta se tyto pocity ukrývají na pozadí mé mysli, sem tam vytanou víc do popředí, ale bez odpovědí je ukládám zpět kamsi, jen ať to tolik nebolí.
Ještě máme poslední den Vánoc, ale také už cítím blížící se konec roku. To datum pro mnohé překlenující jednu část života a překulení se do druhé. Do nové, do jakéhosi očekávání nového, změn k lepšímu, uzavírání starého.
Já to tak aspoň mám. Úplně cítím, jak se ke konci roku něco vždy uzavírá a jak už se chystá něco nového.
Letos to bylo, ehm tedy ještě je, nějaké silnější. Letošní rok jsem si hodně řešila rodiče. Svůj vnitřní pohled na ně, a to z různých stran pohledů (matka, otec, pár, rodiče, muž a žena, dospělí a dítě apod.) . Rodiče jsou základ ke všemu, co prožíváme, jakým způsobem žijeme, jak jednáme atd. To jsem citelně pochopila ze všech absolvovaných terapií.