Menopauza… to je téma, které se moc v osobním rozvoji ještě nerozvinulo. To máme samé menarché a cyklická žena a bohyně a tanečky při svitu Luny a cvičení pánevního dna, pak ještě třeba hormonální jóga, ale samotný tento výraz se moc často neskloňuje.

Pro mě samotnou je to téma poměrně čerstvé a zatím nezpracované a k tomu si teď pomáhám psaním tohoto článku, protože si potřebuji nějak poskládat myšlenky, taky posdílet jak to mám a co prožívám a hlavně si myslím, že nakonec nebudu zdaleka jediná. Ačkoli možná v mém věku jedna z mála…

Letos v říjnu mi bude 40. Když se mi toto číslo blížilo rychleji a rychleji, tak jsem si uvědomovala, že to je jiná kulatinka, než byly ty předchozí. Je to pro mě jakýsi milník. Jakoby se ukončovala jedna etapa mého života, takového „hloupého telátka“, když to blbě nazvu a už vstupuju do období moudré ženy. Kolikrát mě napadlo, proč se chovám jako malá holka? Proč je mi třeba něco blbý, nebo když mám řešit něco, kde je potřeba se například hájit před nějakou autoritou – jednoduše řečeno nastavit jasně svá pravidla, když mám na to právo; tak se klepu, třese se mi hlas a cítím se tákhle maličká? Vždyť už mi táhne na čtyřicítku a už bych se konečně mohla chovat jako dospělá, ne?

Očekávám od tohoto věku tedy jistou sebedůvěru a sebevědomí, ale zároveň ještě mladý duch a mladé tělo. Prostě nejlepší léta mého života.