Od nejnovějšího
Osobní rozvoj nám frčí ve světě ve velkém. Když se podíváme třeba 20-25 let zpět, byl (alespoň v ČR) dočista v plenkách.
Dnes máme přehršel možností - pomůcek, nástrojů a berliček, které nám mohou pomoct odlehčit naší vlastní bytosti od nánosů a balastu ze všech možných koutů našeho života (či životů chcete-li).
Je to skvělé, jenže...
Ego ale také nespí a mám dojem, že s tím, jak my se suneme co noha nohu mine, tak i ego (rozumějte tu fikanou mysl, která touží po ovládání, po destrukci ať druhých či paradoxně sebe sama - i ovládání sebe strachem je totiž pořád ovládání) se zdokonaluje ve vymýšlení kliček a úhybných manévrů, jak svého "podřízeného" (tzn. nás) dostat.
Takže často se potkáte s lidmi, kteří řeknou "už na sobě pracuju dlouho, už mám toho hodně za sebou, už toho hodně umím, vnímám se, jsem napojený/á na sebe sama" apod., ale přitom v životě se jim děje drama za dramatem, se kterým si sami neporadí a pořád se trápí.
Pak také konkrétní činy mluví sami za sebe.
Pozor na to, jestli se cítíte tak, že už klepete na dveře Osvícení, ale přitom řešíte závažné problémy všemožnými způsoby, je dost možná, že cedulka na těch dveřích je přelepená a pod ní je nápis: "Ha, zase jsem tě dostalo, tvé Ego."
Toto bude asi jeden z těch článků, které budu mít napsané v počítači, ale bude mi chvíli trvat, než ho zveřejním. Někdy zkrátka ty hodně hluboké věci, ty které se nás dotýkají na úrovni, která se ani nedá popsat, protože je tak hluboko a blízko vaší duše, že je považujete za něco naprosto soukromého, a proto si je chráníte, jako něco křehkého, co by se jen pohledem mohlo rozbít.
Na druhou stranu, ale právě takovéto věci se hluboce dotýkají spousty lidí. A to, co se naučí jeden, se pak může naučit i druhý, pokud si to ten první nenechá pro sebe. Proto věřím, že se odhodlám a tuto svou stránku vám poskytnu k nahlédnutí. Mě leden 2018 začal učit mnohem rychleji, než měsíce a roky předtím. Ale začnu od doby, kdy začaly vycházet najevo takové ty sajrajty, co si schováváte pod koberec a myslíte si, že když nejsou vidět, tak nejdou cítit a vlastně neexistují.
Manželství… hmmm. Můj muž na začátku našeho vztahu prohlásil, že on se nikdy ženit nebude. Nechápal instituci manželství, manželství jeho rodičů ztroskotalo v jeho docela citlivém věku a tak se zařadil do fronty těch, kteří si myslí, že když se neožení, tak se vyhnou všem strastem, které páry prožívají právě v onom manželství. Mě to tehdy iritovalo, ale milovala jsem ho. Náš vztah měl hodně pevné základy, protože na začátku jsme si ho museli doslova vybojovat. Ke všemu byl skoro rok na dálku. Proto jsem věděla, že i názory se mohou změnit a netřeba to nějak moc dramatizovat.