Od nejnovějšího
Toto bude asi jeden z těch článků, které budu mít napsané v počítači, ale bude mi chvíli trvat, než ho zveřejním. Někdy zkrátka ty hodně hluboké věci, ty které se nás dotýkají na úrovni, která se ani nedá popsat, protože je tak hluboko a blízko vaší duše, že je považujete za něco naprosto soukromého, a proto si je chráníte, jako něco křehkého, co by se jen pohledem mohlo rozbít.
Na druhou stranu, ale právě takovéto věci se hluboce dotýkají spousty lidí. A to, co se naučí jeden, se pak může naučit i druhý, pokud si to ten první nenechá pro sebe. Proto věřím, že se odhodlám a tuto svou stránku vám poskytnu k nahlédnutí. Mě leden 2018 začal učit mnohem rychleji, než měsíce a roky předtím. Ale začnu od doby, kdy začaly vycházet najevo takové ty sajrajty, co si schováváte pod koberec a myslíte si, že když nejsou vidět, tak nejdou cítit a vlastně neexistují.
Manželství… hmmm. Můj muž na začátku našeho vztahu prohlásil, že on se nikdy ženit nebude. Nechápal instituci manželství, manželství jeho rodičů ztroskotalo v jeho docela citlivém věku a tak se zařadil do fronty těch, kteří si myslí, že když se neožení, tak se vyhnou všem strastem, které páry prožívají právě v onom manželství. Mě to tehdy iritovalo, ale milovala jsem ho. Náš vztah měl hodně pevné základy, protože na začátku jsme si ho museli doslova vybojovat. Ke všemu byl skoro rok na dálku. Proto jsem věděla, že i názory se mohou změnit a netřeba to nějak moc dramatizovat.
Nedávno jsem dostala zajímavou otázku od kamarádky: „Jak se pozná pravá láska?“ Myslím, že tuto otázku si dává asi úplně každý člověk v různých obdobích svého života. Když mi bylo něco kolem 30 možná už přes, tak jsem si myslela, že v tom, co je to ta opravdová láska, mám jasno. Dokonce jsem k tomu měla i krásné vysvětlení. Zapomněla jsem ho, když jsem v průběhu dalších let zjistila, že to není až tak jednoznačné.
Co se stalo?
Do mého vztahu – do manželství – zavítala jedna krize za druhou. Vlastně ve většině případů byla způsobená psychózou mého muže. Když krize přišla poprvé, stačily tři sezení u psychologa a „terapie zahradou“ (koupili jsme v té době strašně zanedbanou zahradu a já ji celou vyčistila).
Ale řešili jsme další záležitosti, které potkávají páry v dlouhodobých vztazích. Taková ta prvotní euforie, která nám tedy trvala déle, než je běžné (asi 4 roky); vyprchala s kupícími se starostmi. Pak zůstává láska v takové té surové podobě. Hodně lidí ji bohužel není schopno vidět. Protože to přestává být růžovým obdobím, ale prací na vztahu. Píše se o tom v kde jaké knize a je to vlastně pořád to samé.
Do tohoto bodu se dostává téměř každý vztah.
A je jedno, jestli v tom hraje roli nemoc, protože pokaždé je zastoupení jiné. Někdy je to moc práce, někdy moc dětí, někdy málo/moc peněz, někdy špatné vztahy v rodinách, apod. Vždy přijdou problémy a výzvy, kterým je třeba čelit a hlavně také přichází všednost, okoukanost a máte pocit, že už vás s tímto partnerem nepotká nic nového, nic vzrušujícího, jako to bylo na samém počátku.