Osobní rozvoj nám frčí ve světě ve velkém. Když se podíváme třeba 20-25 let zpět, byl (alespoň v ČR) dočista v plenkách.
Dnes máme přehršel možností - pomůcek, nástrojů a berliček, které nám mohou pomoct odlehčit naší vlastní bytosti od nánosů a balastu ze všech možných koutů našeho života (či životů chcete-li).

Je to skvělé, jenže...

Ego ale také nespí a mám dojem, že s tím, jak my se suneme co noha nohu mine, tak i ego (rozumějte tu fikanou mysl, která touží po ovládání, po destrukci ať druhých či paradoxně sebe sama - i ovládání sebe strachem je totiž pořád ovládání) se zdokonaluje ve vymýšlení kliček a úhybných manévrů, jak svého "podřízeného" (tzn. nás) dostat.

Takže často se potkáte s lidmi, kteří řeknou "už na sobě pracuju dlouho, už mám toho hodně za sebou, už toho hodně umím, vnímám se, jsem napojený/á na sebe sama" apod., ale přitom v životě se jim děje drama za dramatem, se kterým si sami neporadí a pořád se trápí.
Pak také konkrétní činy mluví sami za sebe.

Pozor na to, jestli se cítíte tak, že už klepete na dveře Osvícení, ale přitom řešíte závažné problémy všemožnými způsoby, je dost možná, že cedulka na těch dveřích je přelepená a pod ní je nápis: "Ha, zase jsem tě dostalo, tvé Ego."