Předtím, než jsem potkala mého manžela, jsem byla docela zoufalka. Vztahy mě nějak ne a ne vyjít a já tak moc toužila po lásce, po objetí, po tom být milovaná. Když jsem se do někoho zamilovala, až s velkým hodně velkým odstupem času jsem zjistila, jak jsem se začala chovat. Ha ha, vlastně mi to úplně docvaklo až včera.

Přeměnila jsem se v někoho jiného. Tak moc jsem se chtěla zalíbit, zaujmout a „ulovit“, že jsem se proměňovala v tu, která jsem myslela, že se onomu muži bude líbit. Proč jsem to dělala? Jak jsem psala, byla jsem zoufalka. Cítila jsem neúprosnou samotu, deprese mě válcovaly ve velkém. Všechny moje vrstevnice měly za sebou už i několik vztahů a já pořád nic. Připadala jsem si děsná, divná, nemožná. Vždyť mě nikdo nechce, tak to přece není normální. Je na mě něco špatně. A tak jsem se přetvařovala, maskovala a hrála divadýlka. Nic platné mě to ovšem nebylo.