Jsem také jen člověk. Když na sobě začnete pracovat, už není cesty zpět. Najednou se vám otevře tak obrovský svět, tolik tajemství se pomalu "odemyká", že víte, že už to opravdu jinak nejde. Ač je to těžké, protože to pandořiny skříňky se odemykají a vyplouvá na povrch všechno, co jste sami v sobě poctivě schovali a uzamkli. Vy, co to čtete, už s velkou pravděpodobností víte, proč je to potřeba. Proč je důležité jít do svého schovaného nitra, do těch zákoutí a postavit se čelem svým strachům. A možná jste také několikrát zažili pocit, že už to prostě nedáváte. Chcete pokračovat dál, ale je to tak náročné... 

Číst dál: Ach, jak si říct o pomoc... ?

16.12. to je den, kdy jsem poprvé osobně poznala svého muže. Znala jsem ho předtím už skoro rok, ale jen „virtuálně“. Přes mobil, sms a dopisy. Ano internet jsem záměrně vynechala, protože přes ten to moc možné tehdy nebylo. Je to totiž už 17 let. Pro někoho pravěk… Pro mě jak celý život, ač ani to není pravda. Tehdy mi můj velmi mladý muž (spíš kluk, bylo mu 17 let) dal nový smysl života. Byla jsem zlomenou 21letou holkou, co brala extázi, aby byla aspoň pár hodin šťastná. Neuměla jsem tehdy být šťastná jen tak, sama za sebe.

16607f1582cd3a6b73d5d7797b8ec2ef

Stala jsem se smyslem i mého muže. Protože mě chtěl zachraňovat a sobě si tím vlastně podvědomě dokázat, že je ten správný, hodný zachránce. Můj princ na bílém koni… Jenže je to už 17 let a za tu dobu se toho stalo tolik. A dnes to vidím z dalších úhlů pohledu. Byl to první skoro rok vztah na dálku. Nebylo živáčka na světě, který by nás podporoval. Naprosto všichni nás odrazovali. On měl před maturitou, já už pracovala. Dělilo nás 500 km.

Číst dál: Rozvod z lásky – zrcadlo pokrytectví