Toto je téma, které v posledních pár týdnech rozhýbalo mou vnitřní váhu, jenž tak ráda hledá zlatý střed. Jaký rozdíl je mezi tím, že někdo sdílí svoje trable, nebo že vám vyklopí "odpadkový koš" na hlavu? A proč se tím vlastně zabývat?


Protože v posledním čase je těch dramat opravdu hodně. Vidím, že předpovědi o tom, jak se svět rozděluje na dvě části, kde jedna bude pokračovat ve svých dramatech a katastrofách, a druhá přejde do nové energie, kde bude život v pořádku (zjednodušeně řečeno), se začíná stávat realitou.


Vnímám, že stojím jakoby mezi těmito dvěma světy, nakročená do "Nové Země" a už se nechci nechat stahovat zpět do dramat jiných, kde stejně nepomohu. Jen mi to bere moji vlastní sílu, a jak jsem zmínila - stahuje mě to zpět do staré energie.59d4705cdc6fd69013dd5a813045a5da


Jenže jak neublížit lidem, kteří k vám přijdou vysypat své odpadky? Jsou to lidé velmi blízcí, lidé, na kterých vám záleží a také přijdou pocity - „Přece bych měla…“

Číst dál: Sdílení nebo vysypávání odpadků a podpora dramat?

Zodpovědnost a kolektivní vědomí

Často se vyjadřujeme k zodpovědnosti za sebe sama. To, co děláme, jak myslíme, co se nám děje, jak se rozhodujeme, jak mluvíme, jaké máme vztahy atd. Převzetí zodpovědnosti do vlastních rukou z nás dělá tvůrce a lidi, kteří si uvědomují, že to všechno, co žijeme, je následkem našich činů.
Zjistila jsem v průběhu přebírání své vlastní zodpovědnosti dvě věci:


První je, že viník neexistuje.

 

Pokud budu vinit druhé nebo sebe, jen se tím uvrtám hlouběji do (sebe)lítosti. To, že převezmu zodpovědnost za svůj život a vše, co se mi v něm děje, neznamená, že za vše špatné si můžu sama ve smyslu obviňování se. Znamená to, že se podívám na život z jiného úhlu pohledu. Přijmu to, co se mi děje tak, že to má svůj důvod, který je naprosto logický a odůvodněný, jen to prostě ze své lidské pozice nevidím. Hledám odpovědi, někdy hledám příčiny a někdy jen hledám, jak ten pomyslný začarovaný kruh zastavit či jak z něho vystoupit.

 

Druhá věc je, že to neznamená, že ostatní mě nijak neovlivní a mám zodpovědnost jen a jen čistě sama za svou část.mensi


To jsem se naučila díky mému muži a jeho nemoci. V jednom extrému jsem si totiž řekla, že mu předám veškerou zodpovědnost za jeho nemoc, protože je přece jeho. Jenže ona to není tak úplně pravda. Protože je to můj muž, je to pro mě ten nejbližší člověk ze všech, jeho nemoc se mě dost osobně dotýká. A to, že jsem se přestala úplně angažovat, mě jen užíralo a svědomí mě hryzalo. A tak jsem hledala tu zlatou střední cestu, tu rovnováhu. Zjistila jsem, že pokud on skončí na x měsíců v nemocnici, je to i moje věc. Dotkne se to i mě, a to velmi osobně.

Číst dál: Jsme opravdu zodpovědní jen sami za sebe?