Lidé milují vyprávění příběhů. Pohádky máme rádi už od mala a většina lidí se těší na Vánoce právě na ty pohádkové večery u televize.

Věřím, že každá pohádka (nebo aspoň většina), má nějaký reálný podklad. Že příběh nám nese obrazné poselství. Jak někdo řekl: „Pohádky tu nejsou proto, aby děti uspaly, ale aby pomohly dospělým se probudit.“

Můj příběh zní také jako pohádka, ale pohádka to není.

Pro mě je to realita, se kterou žiji od velmi útlého věku. Pocit jinakosti. Pocit ztráty paměti. Pocit toho, že život, který teď žiji, není snad ani můj. Je to omyl, chyba, patřím jinam. Připadám si tak omezená, necelá, neúplná. Něco mi chybí, ale co? Kdo doopravdy jsem? Dlouhá léta se tyto pocity ukrývají na pozadí mé mysli, sem tam vytanou víc do popředí, ale bez odpovědí je ukládám zpět kamsi, jen ať to tolik nebolí.

Snažím se žít, jak nejlépe umím v tom místě, kde jsem. Na Zemi. S lidmi, kterým často nerozumím, ale také vím, že jsem tak stejná. Je to jak být v pasti, v poutech omezenosti lidských možností.

A pak přišel jeden člověk, který tyto pocity smutku, osamění, ztráty, ve mně začal vyvolávat. Nechápala jsem proč, co se to děje. Jen střípeček po střípečku se mi začal skládat příběh, který teď píši. Píši ho jako formu své terapie, jako svůj epitaf, doufaje, že konečně uzavřu tuto bolavou část a naučím se žít naplno tady, v tomto těle, na tomto místě. Je to součást pohřebního rituálu, kdy Smrt přichází jako ukončení a pak teprve může přijít nový začátek. Ale bez rozloučení se starým, bez ukončení, bez přijetí Smrti, uvědomění jejího poslání, to nejde.

A tak tu sedím, pláču, třesu se a píšu.

Věříte na jiné světy, jako třeba Atlantida, Lemurie a další jim podobné? Věříte na víly, elfy, nymfy – elementály? To byl pro mě velký impuls, kdy se můj příběh rozjel na plno. Po přečtení několika knížek s touto tématikou (pozn. Rafaelova škola). Hltala jsem jeden díl za druhým. Dostala jsem se úplně mimo sebe a prožívala jsem něco, co se slovy vůbec nedá popsat. Částečně jsem se doslova odpoutala od tohoto světa.

Tak jsem to znala, tolik moc jsem to znala, ach bože.

Přečetla jsem všechny tyto knížky asi 3x a pokaždé mi to přišlo tak důvěrně známé. Vonělo to mým domovem. Věděla jsem, že všechno, jak bylo v knihách popsáno, není úplně přesné. Ale přibližovalo se to velmi úzce. Abyste pochopili, tyto knihy byly o vílách, elfech, nymfách, zkrátka o elementárním světě. Do života mi přišly na začátku roku 2020 a od té doby se pravidelně a mnohem silněji vrací moje pocity ztráty paměti. Že nejsem, kde mám být. Že sem nepatřím a jsem ve velmi omezeném těle. Kam se poděly moje schopnosti? Jaké všechny jsem vlastně zapomněla? Kousek po kousíčku se mi občas nějaký ten střípek vynořil.

V roce 2021 jsem absolvovala několik terapií u mojí kamarádky a i na toto téma došlo. Ukázalo se v nich víc celého obrazu. Ano, žila jsem ve světě, který byl naprosto odlišný od tohoto. Byl v mnohem vyšších vibracích. A já v něm zemřela. Moje smrt byla tragédie, velký omyl. Ale zároveň vše bylo, jak má být. Moje Duše si to tak přála. Bylo to těžké přijmout, že už „tam“ nejsem. Že jsem tady. V tomto těle. Úplně v omezeném světě, omezeném těle.

Nedávno začal rok 2022. Transformativní rok se říká. A před asi týdnem jsem byla na konstelacích.

V jedné konstelaci jsem hrála muže, který už zemřel. Průvodce ke mně na začátku přišel, zastavil mě v mojí „hře“ se slovy, že tu něco nesedí. Pak se mi podíval do očí. Co do očí, měla jsem pocit, že se dívá až někam do jiné dimenze. V tom se mne zeptal, zda vím, že jsem zemřel. Jedna moje část, ta MOJE, byla v realitě. Ale ta v roli, ta utrpěla šok. Podlomily se mi kolena. Co to říká za blábol? Co je to za blbost? Proč to vlastně vůbec říká? Vždyť to nedává smysl. Nebo ano…?

Roli jsem dohrála, byla to silná konstelace, z role jsem vystoupila. Nic neobvyklého.

Jenže v týdnu na to, můj muž onemocněl. Pravděpodobnost covidu velká, tak jsem raději zrušila klienty a zůstala doma. Hodně jsem meditovala, malovala, byla v přírodě. Jenže osamocené večery mi vždy připomněly, co ve svém nitru schovávám celý život. Ten podivný hluboký smutek. Ta bezmocnost, ztráta. Velká ztráta. Už jsem věděla jaká.

Přišla jsem na to, že jsem pracovala se dvěma živly. Voda a vzduch. Léčila jsem skrze dotek a pomocí vody. Žila jsem ve vyšším rozměru dalo by se říci. V zemi, podobné Atlantidě, ale nebyla to Atlantida. Komunikovala jsem telepaticky, viděla se zavřenýma očima. Spoustu dalších schopností, které známe už jen z pohádek… Cítila jsem se naplněná a užitečná. Moje poslání bylo můj život, dávalo mi obrovský smysl.

Necelý týden, kdy můj muž byl převážně v ložnici a já sama, tyto pocity vyplouvaly víc a víc. Tak moc jsem to chtěla už konečně vyřešit. Uzavřít. Posunout se dál. Začít konečně žít.

Dnes u meditace se mi doskládala důležitá část tohoto příběhu.

Nesmířila jsem se s tím, že jsem TAM zemřela.

A ten člověk, který ve mně vyvolával ony pocity, mi připomínal „Zemřela jsi! Smiř se s tím.“ Ukazoval mi i to, že on se s tím taky nesmířil a trpí tím. Úžasné zrcadlo. Stala se tam tehdy nějaká chyba, ve které jsme se společně ocitli. Pořád nevím, kdo co zavinil. Nejspíš to byla nehoda. Kdo ví, jestli to někdy zjistím. Ale oba nás to vmetlo do karmického kolotoče. Nespočet životů končících tragickou smrtí.

Došlo mi, že jsem jako ten muž v konstelaci. Nechci přijmout to, že tehdy přišla smrt. Smrt pro téměř nesmrtelnou. To přece není vůbec možné, ne? Voda se stala nejbližším svědkem. Celé roky jsem se bála tmavé vody, protože jsem tušila, že jsem někdy někde takto zemřela. Dost nepříjemným způsobem. V temnu, ve vodě, s něčím technickým, rozsekaná na kusy. Až při terapiích u kamarádky jsem si uvědomila, že voda byla celou dobu se mnou, aby co nejvíc zmírnila dopady této osudné tragédie.

V meditaci mi přišla informace, že potřebuji tuto smrt přijmout. Konečně si uvědomit, že jsem opravdu zemřela. Že tamten svět už není. Zůstává ve mně, v mojí DNA stále je. Dokonce ho mohu přenést kousek sem. Ale abych dokázala žít teď a tady, v tomto těle, v této zemi, musím Smrt uznat a přijmout. Jako součást vnímám toto sdílení. Můj mozek to potřebuje zpracovat i racionálně, když jde o tak divnou neracionální záležitost, že? Cítím silný vnitřní chlad, což mi dává znamení, že jsem na správné cestě. Z buněčné paměti se uvolňuje trauma. Uvolňuje se to, co už tu nemá být. Co mě brzdí. Bolest, vzdor, vztek, křivda. Ještě to potrvá, ale první krok byl učiněn.

Teď mám ještě pár dní do konce dobrovolné karantény. Jsem velmi vděčná za ten čas. Přišel v tu nejlepší možnou dobu a já ho budu využívat pro dobu smutku, který je u každé Smrti tolik potřeba.

Možná si někteří pomyslí, že jsem se zbláznila. A proč s něčím takovým jdu vůbec ven. Proč si to nenechám raději pro sebe. Kdo ví, co na tom všem může být pravdy. Jenže naše podvědomí je snový svět. Je nakonec úplně jedno, co pravda je, co není. Jde o to, co nás ovlivňuje v žití. Co nás brzdí, co konkrétně tvoří různorodost našich hormonů, na základě kterých pak cítíme smutek, nebo radost. To často přichází z podvědomí. Z toho temného zákoutí, které je na pozadí naší bytosti a tahá za nitky, ať si to uvědomujeme nebo ne.

Sdílím tento příběh proto, protože vím, že podobných lidí je strašně moc. Podobné pocity, jiné příběhy. Ale stojí za to je krůček po krůčku odkrývat. Nebát se toho, nestydět se za to. Podívat se na ně, zjistit, co je potřeba udělat. Abychom se naučili žít, ne jen přežívat a trpět něčím, co přichází odkudsi. Vždycky jsem byla otevřená světu, vždycky jsem byla jiná… A tak doufám, že to, že se cítíme být jiní, nás nebude brzdit a toto moje otevřené sdílení bude někomu nápomocno.

S láskou

Liana