Menopauza… to je téma, které se moc v osobním rozvoji ještě nerozvinulo. To máme samé menarché a cyklická žena a bohyně a tanečky při svitu Luny a cvičení pánevního dna, pak ještě třeba hormonální jóga, ale samotný tento výraz se moc často neskloňuje.

Pro mě samotnou je to téma poměrně čerstvé a zatím nezpracované a k tomu si teď pomáhám psaním tohoto článku, protože si potřebuji nějak poskládat myšlenky, taky posdílet jak to mám a co prožívám a hlavně si myslím, že nakonec nebudu zdaleka jediná. Ačkoli možná v mém věku jedna z mála…

Letos v říjnu mi bude 40. Když se mi toto číslo blížilo rychleji a rychleji, tak jsem si uvědomovala, že to je jiná kulatinka, než byly ty předchozí. Je to pro mě jakýsi milník. Jakoby se ukončovala jedna etapa mého života, takového „hloupého telátka“, když to blbě nazvu a už vstupuju do období moudré ženy. Kolikrát mě napadlo, proč se chovám jako malá holka? Proč je mi třeba něco blbý, nebo když mám řešit něco, kde je potřeba se například hájit před nějakou autoritou – jednoduše řečeno nastavit jasně svá pravidla, když mám na to právo; tak se klepu, třese se mi hlas a cítím se tákhle maličká? Vždyť už mi táhne na čtyřicítku a už bych se konečně mohla chovat jako dospělá, ne?

Očekávám od tohoto věku tedy jistou sebedůvěru a sebevědomí, ale zároveň ještě mladý duch a mladé tělo. Prostě nejlepší léta mého života.

Jenže asi mám být přeškolená i v tomto, protože před rokem a půl (takže to mi bylo 38) mi začala haprovat menstruace. Interval se prodlužoval a já si nejdřív myslela, že jsem v tom. Ale přitom jsem to necítila. No nebyla jsem v tom. Svěřila jsem se tehdy mojí mamce a ona mi řekla, že jestli se neblíží menopauza. A já s otevřenou pusou „CO?? Však je mi 38, to je blbost.“

Jenže ona mě vyvedla z rovnováhy a taky z mé jistoty mládí až do stovky, protože prý v naší rodině ženy to tak měly často. Moje babička ve 42 přestala menstruovat, prateta dokonce ve 36. Kdo ví, jak by to měla moje mamka, té vzali dělohu kvůli rakovině ve 33 letech a její sestra přišla o dělohu při posledním porodu, který měla těsně před čtyřicetinami.

Když jsem si řešila velmi útrpnou a bolestivou menstruaci a vyřešila tyto problémy během pár dní, tak jsem žila v tom, že menopauza pro mě bude už jen slabý odvárek někdy kolem padesátky. Že si ani nevšimnu.

V tomto věku mě to ale dost zarazilo. Ale ne ještě tak moc, jako to přišlo před pár dny. Tehdy, před tím rokem a půl, jsem se radila s jednou bylinkářkou, co s tím. Nasadila jsem gynex a pupalkový olej, dělala si čaj z kontryhelu a červeného jetele a cyklus se na to tata ustálil a byl přesný jak hodinky.

Až do nedávna.

Už když jsem jela na dovolenou, jsem si všimla u sebe změny. Změnil se můj pach. A taky jsem se začala cítit jinak psychicky. Nedokážu to doteď popsat. Před víc jak půl rokem mi začalo bušení srdce. Nejdřív jen u stresových situací a pak z ničeho nic kdykoli. Do toho mě trápilo, že jsem přišla tak o čtvrtinu vlasů a stále padají a řídnou. Jsem víc unavená a přibrala jsem a už mi nejde tak dobře hrát badminton jako dřív. Sváděla jsem to na covidové období.

Jenže teď jsme se vrátili z cest a mě třetí den po návratu se udělalo dost zle. Nejdřív šílený motání hlavy, naštěstí jsem stála u postele, kam jsem raději dobrovolně odpadla. Po chvíli to přešlo, ale během toho hrozný bodání v podbřišku a když i to odeznělo, přišla šílená bolest hlavy. Nakonec jsem skončila na pár hodin s migrénou a bušením srdce v posteli. A jak jsem tak ležela a přemýšlela, jestli neumřu a co se mi to děje, se mi to poskládalo.

Hned jak mi bylo dobře jsem zavítala na google a hledala příznaky menopauzy. Zjistila jsem, že toto období se nazývá perimenopauza a bývá až 5 let před samotnou menopauzou. Příznaky všechny seděly.

Šok byl mnohem větší, než ten před rokem.

Nechci, nechci, nechci. Nechci trpět, nechci stárnout. Proč se mi to děje, když na sobě tolik pracuju?

Když jsem věřila, že silou vůle se mi toto nestane. Když mám pravidelně kranio, které s tím taky pracuje? A hlavně proč tak brzo? Na den dva mě to hodilo do pěkné depky.

Po prvotním šoku jsem si začala říkat ok, co s tím budu dělat? Věřím tomu, že je to začátek a je to pořád ještě možné změnit. Změnit to jde určitě kdykoliv, jen přijít na ty příčiny. Můj muž mi poslal nějaké videa s Evou Holubovou a její dcerou, kde se tomuto tématu věnují. Skrze to mi došlo, že to tak brzy přišlo možná proto, že už dlouho vím, že nechci další děti.

Byla jsem v rodině dlouho první, kdo měl dítě. A až teď poslední roky moji sourozenci plodí jednoho potomka za druhým a samozřejmě s tím přichází obligátní otázka: „A co ty? Bude druhý? Ne??? A PROČ NE??“ Ale já věděla, že už fakt nechci. No a když moje tělo slyší pořád dokola, že už plodit nebude, tak proč mít teda cyklus. I proto možná ženy v mé rodině přišly do tohoto stavu brzy, protože třeba moje babička se stala babičkou ve 42 letech. Shoda menopauzy čistě náhodná…

Dalším bodem je, že podvědomě reaguju na nějaký konec a na příchod stáří. Bojuju s tím a z nějakého důvodu se tomu chci zuby nehty bránit. Ale i tomuto rozumem vím, že to tak přece vůbec nemusí být. A další krok, na který mě jeden z těch pořadů navedl je, že je to všechno klasicky v hlavě. A je to psychika. A když se to řeší i po této stránce, tak se dá také mnohé změnit. Už třeba jen ty příznaky, když už by se samotná menopauza nepodařila oddálit.

A tímto moje výlevy veřejně zatím končí. Jsem na cestě a budu hledat za prvé přijetí i tohoto stavu, za druhé opět práce na sobě - proč proč proč (proč se mi to děje, proč s tím zatím tolik bojuju, proč mě to tak trápí) třeba skrze nějakou terapii a zatím používám i řešení následku, tzn. stále gynex, pupalka a přidám i hormonální jógu a třeba ještě na něco narazím, nebo mi někdo něco doporučí.

Milé dámy, pokud máte podobné prožitky, klidně napište. Napište, co s tím děláte, jestli vám něco pomáhá nebo prostě cokoliv. ;-)

S láskou Liana