Když se odevzdáme životu...

Teď nemůžu moc mluvit, tak jsem se rozhodla něco málo napsat. Mezitím se mi snad od-umrtví polovina úst "zmrazená" zubařkou. :-)


Co se u mě děje... No je to moc zajímavé období. Začalo totálním rozvratem a vylezla napovrch iluze jak vyšitá. A to mě vyšívání fakt nebaví, ale tady jsem si dala opravdu záležet.


Krásně to vystihla Vendula Kociánová, popisující její tvoření úžasného života, protože tam venku to nefunguje. Jenže to venku, i když se to bortí a je to smradlavý a těžký, nezaplácneme svým uměle vytvořeným cosi, jen ať se nás to moc nedotkne. Ono i to venku je v pořádku. A vytvářením si vlastní iluze svého štěstí, je stejné, jako schovávat hovno pod koberec. Když to řeknu jasně a stručně. :-) Je to vyčerpávající a stejně to jednoho dne musí ven.


Ke mě toto prozření přišlo asi před měsícem a sejmulo mě to jak kosa trávu.

LianaMensi4

A nevěděla jsem, jak tedy dál. Jak to celé přežít. Jak to zvládnout, nezbláznit se a nedusit se tím vším. Vlastně jsem se učila znovu to všechno přijmout, jak to leží a běží. Najít i v tom svou svobodu a tam někam nahoru jsem zvolala "fakt nevím, co s tím, poraďte". Najednou se roztrhl pytel s lidmi, kteří to tak cítili taky a nějaká ta vzájemnost mi dala pocit, že nic se nejí tak horký, jak se to uvaří. 

Chci, aby toto byla jen taková glosa, takže vynechám malichernosti.


Párkrát se to se mnou ještě zhouplo, ale vždycky to nakonec bylo kuprospěchu. Jedno takové zhoupnutí třeba pomohlo mojí dceři k nové svobodné škole. Poslední pád rovnou na hubu jsem měla asi před týdnem, kdy jsem se koupala v různých ženských emocích, nechala jsem jim hezky volný průběh, ať šlehají jak saň a na závěr jsem to ukončila zvoláním z plných plic s patřičným nádechem vzteku: "Tak už mi teda ukažte, co mám sakra dělat? A potřebuju jasnou odpověď, žádný hádanky!!!"


Hned druhý den napsala moje kamarádka, že se uvolnilo místo na jachtě pro tantrickou skupinu žen.


Já si řekla vau, tak to nebude náhoda. Už dlouhé měsíce sním o tom, že udělám nějaký zvrat v mém životě. Něco, co bude dobrodružství a něco, co jsem ještě nikdy neudělala, a samozřejmě zároveň výstup z komfortní zóny. Opět přeskočím další podrobnosti, no řekla jsem nakonec ano, jedu. Uvnitř sebe jsem cítila, že to je to, co potřebuju udělat. Protože teď pracuji mnohem méně, chybí mi tvůrčí činnost. Tvoření, které by mne naplňovalo. Jaksi nemůžu na nic přijít. Něco se u mě změnilo, to, co mě dřív bavilo moc, mě dnes tolik neuspokojuje.


Tato příležitost mi přijde skvělá pro můj osobní restart.


Jakmile přišlo na řešení plateb za tu srandu, zhoršil se stav mého muže a ke mě doputovaly pochybnosti. Nemám od toho raději odstoupit? Dokud jsem ještě nic neplatila a jsou dokonce další dvě zájemkyně? Ale moje nitro hlásí klid. Intuice mi ukazuje, že mám jet, mám to potvrdit a vše dobře dopadne. Je třeba důvěřovat


Dnes jsem byla na terapii, kde mi došla docela zásadní věc. Nedokáži odevzdat svou zranitelnost svému muži. Nedokážu mu předat kontrolu nad našim životem. V momentě, kdy se snažím intenzivněji mít nad svým životem kontrolu (hlavně ve financích), jeho stav se zhoršuje. Zajímavé, co?


Už po xté mi bylo řečeno, že muž je ten zabezpečující ženu, žena je energií, která rozdmýchává domov a energie (ve hmotě) vložená mužem do ženy se mu takto vrací k tomu, aby mohl on přinášet hmotné zabezpečení. Jemu se lehčeji tvoří hojnost, protože pečuje a zabezpečuje ženu a je to podmíněno tím, že žena mu energii vrací pomocí své vlastní ženské esence, důvěře a odevzdání. Takové perpetum mobile. Ona jemu, on jí. 

 

Jenže já se bojím pustit se kontroly, odevzdat řešení financí jemu. Přišla jsem i na to, odkud vítr vane a budu na tom dál pracovat. Jen jsem si potvrdila, že jachtu nemám rušit. Pak to, že když má ke mě proudit hojnost v podobě hmotného zabezpečení, tak to je dost ovlivněno mým postojem k mužům. Pořád jsem v sobě měla zakódováno, že věřit jedině sama sobě. Na muže spolehnutí není. A můj muž mi to svou nemocí potvrzoval. (Zrcadlil....)


Nechávám to být. Důvěřuji proudu života, tomu, že bude postaráno o moje potřeby, moje záležitosti, a musím říct, že se ani nebojím toho, že se manželovi naplno opět rozjede jeho nemoc. Vůbec nevím jak to bude, ale měla jsem potřebu s vámi sdílet můj momentální příběh. Člověk pořád má co k řešení a já poslouchala svoje tělo, kam mě to vedlo.

Každé ráno se nalaďuji na Zemi-Gaiu a na Vesmír. Propojuji se a pak vyslovím věty: Co mám dnes vědět? Co dnes potřebuji pochopit?


A vše se zas nějak řeší "samo", jen je k tomu potřeba  důvěra* a cit v sebe sama. Pak to jde nějak snadněji. A jak jsem psala, nevím, jak to bude. Jestli jachta vyjde, jestli se můj muž zas ustálí sám v sobě. Nevím. Ale je mi hezky. A o tom to je...

A já už zase cítím svoje ústa, hurá. :-) 

* Důvěra v to něco, co nás vede - vyšší moc, univerzum, naše Duše - to vše, dosaďte si sami. ;-)