Jsme opravdu zodpovědní jen sami za sebe?

Zodpovědnost a kolektivní vědomí

Často se vyjadřujeme k zodpovědnosti za sebe sama. To, co děláme, jak myslíme, co se nám děje, jak se rozhodujeme, jak mluvíme, jaké máme vztahy atd. Převzetí zodpovědnosti do vlastních rukou z nás dělá tvůrce a lidi, kteří si uvědomují, že to všechno, co žijeme, je následkem našich činů.
Zjistila jsem v průběhu přebírání své vlastní zodpovědnosti dvě věci:


První je, že viník neexistuje.

 

Pokud budu vinit druhé nebo sebe, jen se tím uvrtám hlouběji do (sebe)lítosti. To, že převezmu zodpovědnost za svůj život a vše, co se mi v něm děje, neznamená, že za vše špatné si můžu sama ve smyslu obviňování se. Znamená to, že se podívám na život z jiného úhlu pohledu. Přijmu to, co se mi děje tak, že to má svůj důvod, který je naprosto logický a odůvodněný, jen to prostě ze své lidské pozice nevidím. Hledám odpovědi, někdy hledám příčiny a někdy jen hledám, jak ten pomyslný začarovaný kruh zastavit či jak z něho vystoupit.

 

Druhá věc je, že to neznamená, že ostatní mě nijak neovlivní a mám zodpovědnost jen a jen čistě sama za svou část.mensi


To jsem se naučila díky mému muži a jeho nemoci. V jednom extrému jsem si totiž řekla, že mu předám veškerou zodpovědnost za jeho nemoc, protože je přece jeho. Jenže ona to není tak úplně pravda. Protože je to můj muž, je to pro mě ten nejbližší člověk ze všech, jeho nemoc se mě dost osobně dotýká. A to, že jsem se přestala úplně angažovat, mě jen užíralo a svědomí mě hryzalo. A tak jsem hledala tu zlatou střední cestu, tu rovnováhu. Zjistila jsem, že pokud on skončí na x měsíců v nemocnici, je to i moje věc. Dotkne se to i mě, a to velmi osobně.

 

To, co se děje na úrovni dvou lidí nebo rodiny, se odehrává i ve větším měřítku. Rozumíte mi, kam tím mířím?


Potřebovala jsem se naučit převzít si svůj podíl zodpovědnosti, přenechat zodpovědnost patřící mému muži zase jemu. Tzn. naučit se ho podporovat tak, abych nezasahovala do jeho cesty, ale ani do té své. Neignorovat jeho problém, protože je přece "jeho", ale zároveň mu nebránit ve svých rozhodnutích.

 

Dnes jsme se na procházce s mým mužem bavili o situaci s kovidem. Konkrétně respirátory. Skrze moje tělo cítím, že to není vůbec dobré řešení. Ještě to nějak beru v obchodě, v MHD, nebo když je člověk nemocný (teď nemyslím jen kovidem, ale jakoukoli kapénkovou nemocí). Samozřejmě se ke mě dostává spousta informací, většina těch, které poukazují na škodlivost, na dopad častého a dlouhého nošení čehokoliv na obličeji. Je mi jedno, zda jsou postavené opravdu na pravdě, nebo ne, což v dnešním online světě nikdy nevíte - převléká se lež za pravdu, nebo je to nahá pravda?


Je mi to jedno, protože já to cítím.

Cítím, jak mi to dělá zle, jak mi to ničí hlasivky, omezuje dýchání, také jsem si všimla, jak jsem měla několikatýdenní období (asi 2x za období kovidu) zaťatou čelist. Poprvé v životě se mi ulomil zub. Už jen pouhá logika mi říká, že pobyt venku na čerstvém vzduchu v přírodě je pro nás důležitý. Dech sám o sobě je dost podceňovaný a spousta lidí si vůbec neuvědomuje, jak moc tato "obyčejná" činnost těla ho udržuje ve zdravé harmonii.

 

Ale co se týče ostatních lidí, které vídám běhat, nebo jezdit na kole s respirátorem (hlava mi to teda nebere, že jim to vůbec jde, já jsem lapala po dechu, jen když jsem nesla dva balíky steliva pro kočku z obchodu k autu v nákupním centru...), říkala jsem si, je to jejich věc, jejich rozhodnutí a jejich zodpovědnost za sebe sama. Je to ale pravda? Je to opravdu tak?

 

Jenže...
Pak tu máme restrikce, omezování, zákazy a také kolektivní vědomí a společnost, což je jako naše rodina. Opatření omezují i mě. Kde je ta hranice zodpovědnosti za mě a v tomto případě za ostatní? Jejich strach a zoufalství omezují nakonec i mě. A není náhoda, že jsem zrovna v této době a tito lidé jsou kolem mě.

 

A jak by to v praxi tedy mělo vypadat?


8bdba9859400a89b0732169493b80d89

To je otázka, která mi dnes přišla. K tomuto tématu jsem se moc nevyjadřovala. Příspěvky kovidového tipu jsem sdílela velmi sporadicky. Jsem také zastáncem toho, že boj vede k dalšímu boji. Nechci bojovat, nechci ani stagnovat. Jsem Váha a ta hledá ten střed mezi těmi všemi extrémy. Hledám vnitřní klid a harmonii a to, co se venku děje se mi už opravdu vůbec nelíbí.


Z jistého úhlu pohledu vím, že je to potřeba. Pro něco se to děje, takovéto velké věci se stávají většinou proto, aby přišla velká změna. A to je ono... Ta ZMĚNA. A tady vidím, že je opravdu velmi potřeba, aby přišla od každého jednotlivce, každého z nás.

 

Nemyslím tím, že se teď všichni domluvíme a půjdeme protestovat do ulic. Ale maximálně pracovat se strachem, a to nejen se svým, ale i se strachem našich blízkých. Nevnucovat jim svoje nastavení, ať je jakékoliv, ale zkusit probudit zdravý selský rozum a vlastní cit. Protože když se cítíme, když cítíme sami sebe, tak naše tělo nám řekne, co je pravda. Ne média plná lží. My sami. Pokud někdo nechce slyšet, vidět a jede si svou cestu plnou strachu ok, je to jeho volba a já mu do jeho cesty nezasahuji. Nikoho nepřesvědčuji.


Mám pocit, že stojíme na začátku té cesty ke změně. Je to přelom, velký přelom. Ale ten se nestane za týden, měsíc ani rok. Vidím víc a víc strachu, který snad ty vyděšené lidičky nakonec nakopne, ač to zatím vypadá, že je pohřbívá zaživa a nás ostatní s nimi. Vidím teď spoustu těch, kteří mluvili o ezoterice a duchovním rozvoji, jakoby byli už osvícení, jakoby to měli už zmáknutý, ale teď se ukazuje, že to byla pouhá teorie. Jen pár jedinců opravdu žije, to, co hlásali.

 

Aby se ta změna udála, a aby to neposlalo ke dnu moc lidí, je potřeba se umět postavit do své síly. Ať to pro vás znamená cokoliv. Pro mě to znamená žít maximálně svobodně. Dýchat, hodně hodně dýchat. A na otázku jak by to v praxi mělo vypadat, abych byla nápomocna i druhým, na tu ještě hledám tu přesnou odpověď, která rozezvoní moje srdce tím „ANO, takto, už to mám“. Až přijde, dozvíte se. ;-)


Jen jsem se chtěla podělit o to, co vnímám.

To, co se děje tam venku se dotýká nás všech a je to zodpovědností nás všech.

My jsme to stvořili a my to můžeme zastavit.

Kvůli nám všem se to děje, aby se lidstvo konečně probralo, posunulo.

Proto před svítáním bývá největší tma a proto je velmi důležité neztratit se v ní a nepolevovat – neztrácet naději a svou sílu, svou jiskru, své světlo, které nás dovede do nového rána.


S láskou Liana