Sdílení nebo vysypávání odpadků a podpora dramat?

Toto je téma, které v posledních pár týdnech rozhýbalo mou vnitřní váhu, jenž tak ráda hledá zlatý střed. Jaký rozdíl je mezi tím, že někdo sdílí svoje trable, nebo že vám vyklopí "odpadkový koš" na hlavu? A proč se tím vlastně zabývat?


Protože v posledním čase je těch dramat opravdu hodně. Vidím, že předpovědi o tom, jak se svět rozděluje na dvě části, kde jedna bude pokračovat ve svých dramatech a katastrofách, a druhá přejde do nové energie, kde bude život v pořádku (zjednodušeně řečeno), se začíná stávat realitou.


Vnímám, že stojím jakoby mezi těmito dvěma světy, nakročená do "Nové Země" a už se nechci nechat stahovat zpět do dramat jiných, kde stejně nepomohu. Jen mi to bere moji vlastní sílu, a jak jsem zmínila - stahuje mě to zpět do staré energie.59d4705cdc6fd69013dd5a813045a5da


Jenže jak neublížit lidem, kteří k vám přijdou vysypat své odpadky? Jsou to lidé velmi blízcí, lidé, na kterých vám záleží a také přijdou pocity - „Přece bych měla…“

Hledala jsem odpověď na tuto otázku. Dostalo se mi samozřejmě ukázky obou extrémů. Kdy vám někdo sdělí dramata nejen ze svého života, ale i ze širokého okolí, až vám z toho jde hlava kolem. Ale pak i právě to, že někdo se baví o svých starostech, ale má to jakýsi jiný nádech. Hned vysvětlím.


Bavila jsem se o tom i s jednou dobrou známou, která je přeci jen o něco dál, než jsem já. Dala mi na to docela ráznou odpověď, se kterou jsem souhlasila, na druhou stranu jsem si ale říkala, jestli to už není extrémní. Rada zněla, že od těch, co jen šíří drama, pryč. Utnout to, nenechat si to líbit, nastavit si jasné hranice. Přemýšlela jsem o tom.


Ale co když já sama budu potřebovat o svém problému mluvit s těmi, kterým věřím? Oni mě pak třeba ještě pošlou do háje, protože já je nevyslechla?


Pak mi přišla klientka, se kterou její problém řešíme už půl roku. A tam jsem uviděla ten rozdíl.


Takže ať nepíši moc abstraktně, prvním extrémem, tzn. vysypání odpadků a šíření drama je, že někdo dokola mluví a mluví o problémech svých, druhých, světových, o hrůzách, nespravedlnostech, cítíte z toho strach, vztek a zlost. Má to nádech všech možných tíživých pocitů s bezradností a zoufalstvím.


Necítíte východisko, je to jak začarovaný kruh a jde z toho na vás tíseň. Říkáte si, jak může někdo prožívat takové hrozné věci a ještě třeba pořád znovu a znovu. A když vás třeba i napadne nějaká ta rada, vtáhne vás to do tohoto kolotoče. Jenže často si ten člověk nenechá poradit, nechce to slyšet, připadáte mu mimo, nebo si vás vyslechne, ale pak jde a zas žije dál svoje dramata a šíří je na všechny strany, čímž jen rozjíždí stále dokola onen kolotoč.


Nedej bože, když vám to takto dělá pravidelně třeba roky. Je to obchod s energií. Šířením a vtahováním lidí do svého kolotoče tento kolotoč dostává šťávu a dotyčný z tohoto žije. Nedokáže, nebo v horších případech nechce, vystoupit. Někdy si to ani sám neuvědomuje. Tedy spíš často…

 

Druhý příklad:
Člověk, který prožívá starost či problém, ale nejdřív hledá řešení nebo příčinu sám. Když se mu to nedaří, obrátí se na někoho (1-3 lidi), ke komu má důvěru. Může to být samozřejmě i terapeut. A baví se o tom stylem hledání řešení. Pozornost je zejména na jeho vlastním problému a cítění, ne na celém širokém okolí, se kterým stejně nic nezmůže.


Rozhovor je plynoucí, má směr a nemáte pocit zatěžkání, ale cítíte tu energii, která proudí. A pak se to někam posune. Možná jen o píď, ale má to aspoň malinký progres. Žádné fňukání, žádné šíření dalším a dalším lidem, ale změny, které ten člověk sám u sebe opravdu dělá.


Manipulace vinou


To bylo zmíněno v rozhovoru s tou mou známou a s tímto musím naprosto souhlasit. Jsme naučení, že máme povinnost být tu pro ostatní, hlavně pro ty nejbližší. Třeba rodinu, protože je to přece rodina, že? Jenže to často pak bývá na úkor nás samých. A tady je ten zádrhel.


Jsou dva druhy podpory

mensiZdravá a nezdravá. Ta zdravá je, když mě to neobtěžuje, když to udělám ráda, když to má smysl, cítím, že můžu, nejdu přes své vlastní hranice, přes svou vlastní sílu.


Nezdravá – když druhý člověk na mě nahází kde co, má pocit, že ho musíte vyslechnout, podpořit a být v tom s ním, někdy i za každou cenu. On je na tom zle, vy ne, tak přece aspoň vyslechnout ho můžete. Necítíte se v tom vůbec dobře, ale máte pocit viny či povinnosti. (Všimněte si základu slova povinnosti – povinen.)


No a jak to poznat a změnit?


Cítit, cítit, cítit. Znovu a znovu opakuji, že první změnou v našem životě je vnímat sebe sama. Když se naučíte poslouchat své tělo, svoje pocity fyzické, psychické i duchovní na energetické úrovni a pak se jimi začnete také řídit, nejdete už přes sebe a žijete v pravdě, tak mohou přijít velké změny. Souvisí s tím také sebeláska, takže se zaměřte i na podporu této stránky. A pak je důležité vědomě do toho umět vstoupit a se soucitem umět říci „NE, stačilo.“


Co se týče oněch dramat v našich životech. Zkuste je maximálně nešířit dál. Pokud se vás osobně nedotýkají (prožívá je někdo blízký), nedávejte jim energii v podobě šíření dál a dál, dalším lidem. Ke všemu s patřičným tónem (stačí se podívat na zprávy, nebo jsem si vzpomněla na drbny u nás na dědině :-D). Ono totiž mluvené slovo s určitou energií má pak jiné grády než když něco pronesete v neutrálním duchu.


Děkuji, že jste dočetli až sem, původní plán byl na pár vět, ale nakonec by se toto téma dalo rozšířit ještě i dál a dál. Tak tedy na závěr už jen: nevysypávejte svoje odpadky druhým na hlavu. Mají kouzelnou moc se zvětšit. Vy se jich totiž vlastně nezbavíte, ale zvětšíte jejich objem v bytosti druhého. A učte se říct laskavé NE i těm, kteří to dělají vám. Učte se, aby vám na sobě záleželo a to, že někomu řeknete NE, může být nakonec pro dotyčného i velkou pomocí.


S láskou Liana

 

(Pozn.: šíření tohoto článku je možné pouze vcelku a s odkazem na tuto webovou stránku. Zdroj fotek: Pinterest.)