Rozchody a návraty

Nedávno jsem dostala zajímavou otázku od kamarádky: „Jak se pozná pravá láska?“ Myslím, že tuto otázku si dává asi úplně každý člověk v různých obdobích svého života. Když mi bylo něco kolem 30 možná už přes, tak jsem si myslela, že v tom, co je to ta opravdová láska, mám jasno. Dokonce jsem k tomu měla i krásné vysvětlení. Zapomněla jsem ho, když jsem v průběhu dalších let zjistila, že to není až tak jednoznačné.

 

Co se stalo?svatba1

 

Do mého vztahu – do manželství – zavítala jedna krize za druhou. Vlastně ve většině případů byla způsobená psychózou mého muže. Když krize přišla poprvé, stačily tři sezení u psychologa a „terapie zahradou“ (koupili jsme v té době strašně zanedbanou zahradu a já ji celou vyčistila).

 

Ale řešili jsme další záležitosti, které potkávají páry v dlouhodobých vztazích. Taková ta prvotní euforie, která nám tedy trvala déle, než je běžné (asi 4 roky); vyprchala s kupícími se starostmi. Pak zůstává láska v takové té surové podobě. Hodně lidí ji bohužel není schopno vidět. Protože to přestává být růžovým obdobím, ale prací na vztahu. Píše se o tom v kde jaké knize a je to vlastně pořád to samé. 

 

Do tohoto bodu se dostává téměř každý vztah.

 

A je jedno, jestli v tom hraje roli nemoc, protože pokaždé je zastoupení jiné. Někdy je to moc práce, někdy moc dětí, někdy málo/moc peněz, někdy špatné vztahy v rodinách, apod. Vždy přijdou problémy a výzvy, kterým je třeba čelit a hlavně také přichází všednost, okoukanost a máte pocit, že už vás s tímto partnerem nepotká nic nového, nic vzrušujícího, jako to bylo na samém počátku.

Samozřejmě i do našeho vztahu se vloudila všednost, pocit toho, že už ničím nepřekvapí, vytratila se vášeň a sex začal být dost ožehavým tématem. Jenže my pořád náš vztah utužovali a věnovali jsme se mu. Máme společné koníčky, také se snažíme hodně cestovat, abychom zažívali nové věci společně. Ale to se vlastně toto „temné nic“ v našem vztahu jen oddalovalo. Poprvé se tedy vynořilo při druhém pobytu mého muže v nemocnici, kde byl skoro 7 měsíců.

 

A pak přišla další a další krize

 

Vždy po pobytu v nemocnici. Ztrácela jsem chuť v tomto vztahu pokračovat. Když jsme na něm zapracovali, přišla další ataka manželové nemoci a zas jsme byli na začátku. Jezdili jsme na retreaty pro páry, kde jsme opět dostali další mízu a udělali pár kroků vpřed. Ale pak přišla další krize a vždy byla těžší a hlubší.
Na konci roku 2017 to nabralo grády. Věděla jsem, že takto dál nemůžu pokračovat. Můj muž přehazoval zodpovědnost na mě. Později jsem zjistila, že jsem já na sebe dobrovolně tuto zodpovědnost (jemu) vzala, takže jsem ho to vlastně naučila. Musela jsem si vzít svou zodpovědnost za sebe a jemu vrátit jeho zodpovědnost.

 

A tak přišlo ukončení našeho vztahu.

 

svatba2Nešlo o rozvod, tak dalece jsem zajít nechtěla, protože nejsem někdo, kdo utíká, ale hledá všechna možná řešení. Udělali jsme rituál rozchodu. Já při něm spálila slib, který jsem dala na svatbě svému muži a vrátila jsem mu snubní prstýnek. Řekla jsem mu, že pro mě je prsten-kruh symbolem jednoty a sounáležitosti, a to jsem ve vztahu přestala cítit. Už jsem neměla sílu dál pokračovat, dál do vztahu cokoliv investovat, cítila jsem, že jsem ho ty roky táhla hlavně já. Do toho se odehrálo pár událostí, kde se za mě můj muž nepostavil. Cítila jsem křivdu, ponížení a totální vyčerpanost. Víc jsem to rozepsala v článcích Zazvonil zvonec a manželství je konec (dva díly, ale k tomuto tématu jsem psala článků ještě vícero).

 

Poté jsme absolvovali další semináře, kde jsme na partnerství opět pracovali, také jsme chodili do manželské poradny, ale já zkrátka necítila „to ono“, tu esenci, která by zapálila to, co zhaslo. Asi půl roku po rituálu rozchodu jsem přijala zpět prsten. Měla jsem tehdy pocit, že už nastal ten správný čas. Ale nebylo tomu tak.

 

Další problémy se vynořovaly.

 

Přidala se žárlivost mého muže, o které jsem do té doby neměla ani ponětí. Můj pocit osobní nesvobody a prázdnosti uvnitř stoupal. A pak přišla opět další ataka jeho nemoci. To bylo před rokem (podzim 2019), kdy jsem ho vezla na mé narozeniny do nemocnice a věděla jsem, že „je to tu zas“, a že opět budu prožívat to celé peklo na novo, kdo ví jak dlouho tentokrát. Krásný dárek.

 

A v tom přišla otázka: Co je to ta pravá láska?

 

Vedla jsem v sobě boj 50 na 50, zůstat a hledat cesty, nebo odejít, a to i s rozvodem a se vším všudy? Co je to ta pravá láska a existuje vlastně vůbec? Vždyť my měli tak nádherný vztah od začátku. Hned jak jsme se poprvé uviděli, jsme věděli, že se známe staletí, možná tisíciletí. On je mou spřízněnou duší. Byl to jediný člověk (teď se přidala ještě dcera), se kterým jsem se cítila naprosto přijatá taková, jaká jsem i se všemi svými chybami.

 

Dokázali jsme vést nekonečně dlouhé rozhovory o tolika věcech. Probíhá mezi námi i něco, jako telepatie, protože na co myslím já, on řekne nahlas a naopak. Komunikuje. Neutíká z problémů a hledá řešení, jako já. Prostě stejná krevní skupina.

 

Na začátku našeho vztahu i ta chemie pracovala na plné obrátky. Tak jak potom najít lásku na celý život, vždyť toto, co jsme prožívali, bylo tak nádherné. Nikdo na světě nám nevěřil, že ustojíme vztah na dálku. On je mladší. Já tehdy pracovala, on měl před maturitou a žil 500 km daleko. Všichni nám tento vztah rozmlouvali, my to ustáli.

 

Jak pak tedy musí vypadat vztah na samém počátku, který vydrží na celý život?

 

Věděla jsem od začátku, že on je prostě ten pravý. Co se stalo, že to teď necítím? Hledám bezpodmínečnou čirou lásku, ale ve vztahu s tím vším, co jsme spolu za těch 18 let prožili, tu lásku nedokážu najít?

 

Myslím, že na odpověď jsem přišla během posledních pár měsíců.

 

Lásku si představujeme jako tu příjemnou slast, ty motýly v břiše, hezké elektrizující napětí a pocit, že spolu zvládneme všechno. Ale když pak to všechno přejde, začnou vítězit pocity únavy, začnou vyvstupovat naše vlastní traumata, bloky a temné stránky. Ten druhý pak nedělá to, co bychom si představovali, aby dělal, a vztah začne pomalu skomírat.

 

Mě zůstal respekt a úcta.

 

Taky pocit, že tento člověk mi bude vždy rozumět jako nikdo jiný na světě. A já si říkala, je toto láska? Stačí to? Po přečtení knížek Ženy, které běhaly s vlky a Soul sex mi došlo, že ta „Láska“, je opravdu o něčem úplně jiném, než jen o silných a příjemných citech. Že jde o společnou cestu životem, tzn. otevírání všech ran, bolestí, traumat a temných stránek, co si v sobě každý z nás nese.

 

O tom, že od toho neutečeme, ale budeme se hojit a léčit. Protože jsme ve vztahu, tak lépe tyto traumata vyvstávají a ukazují se díky zrcadlení. Že je to společné téma a pokud na něm budeme společně pracovat, tak náš vztah bude posilovat.

 

Asi to nebude vztah jako na začátku, plný euforie, vášně a lítání hlavy v oblacích s růžovými brýlemi na nose.

 

Ale bude to vztah o obrovské hloubce, protože se tomu druhému otevíráme v těch nejhorších sajratech a nejhorších úhlech pohledu a ten druhý přesto neodejde! Pořád je tu a pořád hledá cestu k uzdravení. Sebe i vztahu. Teď mi moji milí čtenáři vstupují slzy do očí, protože si znovu uvědomuji, že je to cesta od uhlíku k diamantu a to je dost náročná a bolestivá proměna.

 

O tom je ta pravá láska podle mě.svatba3

 

Že si jsme vědomi toho, že máme své temné stránky, které jsou plné ohavnosti, jenž jsme udělali my sami, sami sobě i druhým nebo napáchaných na nás, vědomě či nevědomě. ALE JSME V TOM SPOLU a spolu to řešíme. Učíme se krůček po krůčku zůstat u sebe, zůstat na té cestě společně, i když máme touhu křičet do celého světa MÁM TOHO UŽ PLNÉ ZUBY!!

 

Smysl to má ale jen tehdy, mají-li to tak oba.

 

Jakmile jeden z páru utíká, nebo už opravdu nemá sil a nechce v té cestě pokračovat, pak je lepší vztah ukončit, poté si ho v sobě dořešit a douzavřít i energeticky a jít dál.

 

Na závěr:

S posledním sloupečkem souvisí téma role oběti. V dnešní době je rozchodů a rozvodů víc a víc. Spousta lidí řekne, že to není jako dřív, že to vztahy něco vydržely. Jenže to může být mylný dojem. Protože často se stávalo, že lidé v tom vztahu přežívali.

 

Žili sice spolu, ale vlastně byli na míle daleko a oba v tom vztahu trpěli. Ale protože si přece slíbili v kostele… Protože se to přece nehodí… Přece něco vydržím… No osud ke mně nebyl štědrý… Atd. Tak ve vztahu zůstali.

 

Být v roli oběti a vztah trpět, je něco jiného, než mít v něm tu opravdovou lásku, tzn. pracovat na vztahu kvůli sobě i kvůli tomu druhému. Znát svoje hranice, svoje limity, respektovat hranice a limity toho druhého, ale také vědět, kdy je už načase odejít, či kdy ještě zůstat a pokračovat.

 

Já si své pro tentokrát ujasnila. Rozhodla jsem se zůstat, protože můj muž mi za to stojí, ač je to někdy velmi velmi náročné.

 

Přeji vám poznání opravdové lásky ve vašem životě a hodně sil k tomu. 

S láskou Liana