Včera se moje večerní debata s manželem stočila k událostem posledních dní na Ukrajině. Šlo mu o to, zda není ignorantské se nestarat o to, co se tam děje. A jak být v tomto objektivní, kdo je v právu? Zprávy z médií nejsou NIKDY objektivní a nevíme, kdo za celou věcí stojí, kdo rozdmýchává nepokoje a proč vůbec. Ale nečinně stát a dělat, že tyto strasti neexistují se mu zdálo také nesprávné. A tak jsme došli k názoru, že ignorování není to pravé ořechové, ale angažovat se v tom osobně by šlo jedině opravdu osobní přítomností v daném místě. Ale jak tedy neignorovat, pomáhat a komu vlastně? 

Uvědomila jsem si při našem rozhovoru, že my dva můžeme momentálně jen jediné. Pomodlit se za štěstí a lásku pro tuto krajinu. Pro všechny krajiny sužované válkami. A v tom mi přišlo na um ještě něco. Já, vychovávaná v katolické rodině, jsem se o modlitbě nenaučila její pravou podstatu. V kostele se z tohoto aktu stala mechanizace. Srdce, síla myšlenky a síla člověka, procítění, všechno toto v kostele chybělo. Modlitba byla povinnost, kterou musíme dělat ráno, večer a po každém jídle. Nikdo neřekl proč a naučené modlitby se staly něčím, co jsme ani nechápali. Naučila jsem se je tak automatizovat, že dnes vám neodříkám žádnou, protože dnes nad nimi přemýšlím. A když nad ní přemýšlím, jsem u ní vědomá, tak nevím, jak zní celá. Hodně lidí to tak mělo a stále má. Proč se modlí? Protože se to musí. Jak se modlí? Často oddrmolí naučenou modlitbu, na konec přidají hlasitý ámen a tím to mají "odbyto". Na začátku mého vztahu s manželem, se mě ptal: "Proč se vlastně modlíš? K čemu to je?" A já nevěděla, jak mu vysvětlit něco, co jsem vlastně sama moc nechápala. Měla jsem v té době za sebou biřmování a asi 6 křesťanských konferencí. Přesto můj život byl tak prázdný, že jsem sáhla v mém opožděném pubertálním věku po drogách.... 

Dnes začínám chápat modlitbu úplně ale úplně jinak. Nechce se mi to nazývat modlitbou, protože to mám asociativně spojené s vysedáváním ve starých dřevěných lavicích v kostele, velké nudě a povinnosti. Měním si tuto asociaci za něco zcela nového, jiného a hlavně procítěného, pro mě lepšího. Dnes se modlím, ani o tom nevím. Není to ale automatikou, ale stalo se to mou součástí. Např. při včerejší meditaci jsem pocítila neuvěřitelnou vděčnost za to, že každý pták zpívá jinak. Jak úžasný dar nám byl dán, že máme tolik krásných zvuků přírody. Toto je jen jedna z mnoha maličkostí mého včerejšího díku tomu, kdo to pro nás tak skvěle připravil. Pokud jedu do města a vím, že se blíží dopravní špička, ale potřebuji se dostat včas na určité místo, vysílám myšlenky typu: potřebuji tam být včas, prosím, zařiďte to, ať to stihnu. Neříkám to jako prosebnou modlitbu, říkám to, jako holý fakt. A pokud to i tak nestihnu? :-D Poznám o něco později, proč jsem to stihnout neměla a vždycky to má logiku, poté přijde opět má vděčnost. Někdy je to třeba proto, že bych tam byla první a dlouho bych čekala a tím bylo moje přání vlastně vyslyšeno - přijela jsem tak akorát.

Vrátím se k Ukrajině. Jak tedy pomoct modlitbou? Vyslat myšlenku, přání, energii, a to přímo ze srdce, tímto směrem. Prosím, ať jim pošle Vesmír, Bůh, Vyšší moc... sílu vyřešit svoje neštěstí, prosím, ať je jim posláno štěstí a spousta lásky, prosím o jejich ochranu a energii, která uzdravuje, a ať se zbaví svých strachů, které zapříčinily tuto válku. Žádám o toto pro všechny bez výjimky. 

Modlitba není naučená "básnička" odříkávaná z povinnosti a z prázdnoty. Je to energetická myšlenka vyslaná ze srdce. A ta dokáže měnit svět...