Když se zamyslíte nad nadpisem, dokážete odpovědět na všechny tři věty: Kdo jsem, odkud přicházím a kam jdu? Já osobně většinou zapomínám na to „kdo jsem“, protože se často dívám na to, čím být nechci a čím být chci. A jak se tak urputně snažím být čím nejsem a směřovat k tomu, čím chci být, zapomenu pak i kam směřuji :-D. Trochu zamotané, že?

Moje prvopočáteční myšlenka mého nového směru, mi stále zní v hlavě i přesto jsem její význam někde po cestě ztratila. Tato myšlenka zněla: chci pomáhat lidem, jako jsem já… Možná jsem se nechala „stáhnout“ okolnostmi, na což to samozřejmě svádět nemůžu, možná jsem přes to velké snažení se rychle naučit být puntičkář v osobním vývoji zapomněla na tento malý detail – kdo jsem, odkud přicházím a kam jdu. Jsem typ člověka, který když něco začne dělat, chce to dělat hned perfektně… Ale co se týče osobního rozvoje, nejde to hned ani omylem. Je to opravu cesta, na které se padá, zakopává. Na začátku jsem se mylně domnívala, že budu pořád happy a vše půjde jen s úsměvem, někde v hloubi duše ale zůstala špetka strachu „co když“. Samozřejmě, že přichází i temnější období a je to normální. Jiné je to, jak se s tím člověk pere. Dokonce má občas chuť stagnovat, vykašlat se na to. Ale to se potom vzdává. Tak dalece jsem naštěstí nedošla, ale i takové myšlenky jsem párkrát měla. Ale dost teorií.

Kdo jsem?

Je toho spousta co si myslím, že jsem, ale v tom úplném jádru „jsem“ je dostačující odpověď. Jenže to byste se o mě moc nedozvěděli. V mnohém je můj život odlišný od všech ostatních, v několika věcech je stejný a na základě toho, jsem se vlastně rozhodla, co budu dělat: Pomáhat stejným lidem jako jsem já, i když se to značně odchýlilo od mé "profese". Takže kdo jsem? Jsem žena, prozatím mladá žena . Jsem manželka, maminka, sestra, švagrová, snacha, kamarádka, lektorka. Do toho, kdo jsem, bych mohla započítat i moje zkušenosti, co mi život dal. Takže mám za sebou deprese, záchvaty panické úzkosti, zkoušku s drogami. Slabý průměr ve škole, jazyky mi nejdou, ráda cestuju, miluju jak hory tak moře. Praxi v zaměstnání mám v administrativě, kde jsem krom posledního zaměstnání znala perfektně svou práci. V každém zaměstnání jsem „narazila“ na osobu, která mi nějak šla po krku. Od vymyšlených stížností, drsnou pomluvu, přes maminkovské braní svobody až po šikanu. V osobním životě jsem neměla dobrý vztah s otcem, ale perfektní vztah s matkou, se kterým ovšem dosti zatřásly finanční dohady. Docela mě to srazilo k zemi, vzalo pevnou půdu pod nohama. Do toho přišla nemoc manžela a problémy kolem toho. V této situaci jsem si těžce vybojovávala pevnou půdu pod nohama, a když sleduju fotky, na kterých jsem před 5 lety s fotkami z nynějška, tak na nich vidím, jak se mi tyto problémy vryly do tváře. Nicméně zjistila jsem, že jsem to ustála a dokázala jsem se nakonec postavit a teď vím, že se na sebe můžu spolehnout. Ovšem z práce jsem doslova utekla, a protože od problémů se neutíká, oni si vás stejně najdou znovu, tak se učím i to, že se mnou nemůže nikdo zametat. Občas nejsem dost trpělivá, třeba, i když se snažím a nemohu něčeho dosáhnout, dost mě to štve. Takže v práci jsem spíš perfekcionistka, doma jsem občas lenoch, někdy ustojím hodně, jindy vybuchnu kvůli blbosti. Jak to máte vy? Potkala jsem a potkávám na své cestě životem lidi, kteří mi řeknou, že obdivují, že jsem udělala tak razantní změnu v životě, oni by měli strach. Ale já ho měla samozřejmě taky. Já roky chtěla „odejít ze systému“, ale netušila jsem jak, co bych dělala a plnou hlavu strachů, které mi dávaly důvody, proč radši zůstat v té své ubíjející jistotě. Až mi jistota byla vzata, mohla jsem díky tomu udělat krok ze svého „jistého teplíčka“, naučit se žít se strachem (toho se totiž nedá zbavit, ale naučit se s ním pracovat jde), opět vstát a zkusit konečně něco nového…

Kam směřuji?

Před 8 měsíci jsem vstala a jen lehce naznačenou potemnělou cestou jsem se vydala vstříc novému světu. A tak, jak jsem začala s osobním rozvojem ve stylu mé práce - zakousla jsem se do toho tolik, až přišly dny, kdy mě to lezlo na nervy. Ano, osobní rozvoj mi sem tam začal lézt na nervy . Prostě jako když se něčeho přejíte. Může vám to chutnat, ale když praskáte ve švech, už se na to nemůžete ani podívat. Ale já jsem samouk, jsem narozená jako střední ze tří dětí a jsem ve znamení váhy. To znamená, že moje je „zlatá střední cesta“ a nic se nesmí přehánět – vše hezky vyvážené. Uvědomila jsem si díky tomu, že jsem to prostě přehnala. Naordinovala jsem si pauzu vždycky, když pocítím, že už je toho moc. A pomohlo to. Teď jsem například byla o víkendu na srazu s auty jisté značky, kam jezdíme už roky a jela jsem tam s tím, že prostě vypnu a jen „budu“. A díky tomu vypnutí mi došla jedna věc. Právě to, že jsem si na nové cestě trochu zašla, že jsem zapomněla, kam mířím, ač mi to říkalo vícero lidí dokola, včetně mě samé, nedocházelo mi to tak docela přesně. Začala jsem směřovat nabídky mojí pomoci na všechny strany, dokonce jsem se málem nechala zlákat penězi, což jsem pořád věděla, že o velké výdělky mi nejde. A tak mi došlo, že tam kam mířím, je toto: Chci být s podobnými lidmi, jako jsem já a těm pomáhat. Chci se tím živit a uživit a ne vyhledávat lidi s naditou peněženkou. Já sama, když jsem vyhledávala lektory, semináře, kurzy, narazila jsem často tvrdě na realitu, že na to prostě a jednoduše nemám, ať se stavím na hlavu, jak chci. Já chci, aby i vy, co počítáte každou kačku, jste měli možnost něco pro sebe udělat. Proto například, když jsem si řešila otázku, kolik si budu brát za sezení, mi nešla přes srdce částka kolem 500,- Kč. Já sama vím, jak bolestná pro mě tato částka byla a jak jsem byla vděčná, když mi někdo částku snížil. Vážila jsem si toho. Takže jsem zahodila domněnky typu „když si za to člověk pořádně nezaplatí, tak si toho neváží“ a zvolila jsem sazbu nižší, a to i za semináře. Chci směřovat k tomu, že za mnou bude proudit plno lidí, kterým tímto budu moct pomáhat. Já pomůžu tobě a ty zas mě…

Odkud přicházím?

Cítím to ve svém srdci tak, že jsme putovníci světem. Za každý náš život dostáváme nové šance naučit se novým věcem. Nejsem vyznavačem nějakého určitého náboženství, i když jsem byla vychována v katolické rodině, mám za to, že každé náboženství má něco pravdy a něco nepravdy. V životě dostáváme zkoušky, které nás posouvají někam kupředu, dělají z našich duší zkušenější a moudřejší bytosti. Myslím si, že i proto svět směřuje do nějakého bodu, že i evoluce jde kupředu díky tomu. Takže odpověď na otázku odkud přicházím, je vlastně i odpovědí na otázku kam jdu. V nynější přítomnosti se učím nenechat se ovládat svým egem – mým Já, učím se být trpělivější, pokornější, šťastnější a učím se pomáhat v nacházení nových možností i lidem, kteří hledají a touží najít to vnitřní bohatství, které má každý v sobě. Hledám pravdu života, hledám pravou lásku a hlavně věřím, že existuje taková láska a taje života, které si ani nedovedeme představit.

A jak jste na tom vy?