Asi se k tomuto tématu budu neustále vracet, asi proto, že je a bude součástí mého života. Když jsem napsala článek O lásce a odpouštění, které ani smrt nezastavila, říkala jsem si, že s tímto článkem jdu opravdu s kůží na trh. Nejen tedy s mou. Jsem jako každý jiný člověk, stále uvažuji, i když už si to uvědomuji, nad tím, co si o tom pomyslí druzí… Málokdy mě to ale zastaví a své výlevy přesto zveřejním :-D. Včera jsem tak přemýšlela, že kdyby si tento článek přečetl nejen psychiatr, ale i člověk, který těmto věcem nevěří, asi by si řekli, že patřím do blázince. A abych pravdu řekla, při druhém relapsu mého manžela jsem si to myslela taky.

Když posloucháte tok myšlenek člověka v mánii, začnete samozřejmě uvažovat i nad tím tokem svým. Ono se to někdy až děsivě podobá tomu, co sami máte v hlavě. Jenže vám to v té hlavě zůstane a nějak s tím naložíte. Buď se smíříte s tím, že to je vaše součást a je to normální, nebo to zapudíte, že to normální není. Tak jako tak, to nějakým způsobem ovládnete.  

Kdo je tu nemocný a kdo ne?

 Kde je ta hranice? Co je opravdu neprokazatelná pravda a co je blud? Jaký v tom je rozdíl? Tyto otázky jsem si pokládala hodně často v době, kdy byl manžel v léčebně. Začala jsem o sobě mít velké pochybnosti. To, že každý je nám zrcadlem, mě usvědčovalo v tom, že u manžela se projevilo ve větší míře jen to, co já mám v hlavě své. Úplně se mi zbořily moje ideály, můj postavený svět na duchovním základu. Nechtěla jsem věřit v nic, jenže s tím přišel pocit naprosté zbytečnosti žití. Prázdnota a neustále se opakující otázka „Proč tedy žijeme??“

Všechno začalo postrádat smysl.

Netušila jsem, co je správné, co je skutečné, co mám dál dělat. Možná z tohoto důvodu se často stávají partneři psychicky nemocných lidí sami pacienty – s depresí. Na mě tenkrát dolehla pěkně ztěžka. Hledala jsem v té době jakýkoliv smysl v životě. Ztratila jsem v té době velmi dobrý vztah s milovanou matkou a cítila to jako velkou křivdu a nespravedlnost s nepochopením. Do toho jsem přišla o moje vnitřní přesvědčení, jak asi svět funguje. Ocitla jsem se v prázdné nicotě. Tak proč tedy je život na Zemi? Otupěli mě antidepresiva a neustálý každodenní koloběh dávání dcery na hlídání, starání se o manžela v době návštěv a řešení konfliktů v léčebně s personálem. Nějak jsem to přežila.

Vzhledem k tomu, že jsme oba s manželem jeho onemocnění začali řešit z jiného pohledu, naskytl se nový pohled i mě. Poznala jsem se s dalšími psychicky nemocnými lidmi a zjistila jsem, že většina z nich měla podobné „bludy“ v mánii. Jsou to JEN bludy? Je to PŘÍZNAK choroby, který je všem společný? Nebo možná oni vidí víc, jen to jejich mozek nedokázal pobrat a zpracovat? Když jsem začala přicházet na to, že existují i nějaké minulé životy, jak je to provázáno, jak o tom bylo napsáno mnoha lidmi plno knih, natočeno několik filmů, začala se mi skládat nová mozaika. Je hodně lidí, kteří si teď ťukají na čelo, ale věřte, je minimálně stejně velké množství lidí, ne-li větší, kteří sami na sobě pocítili něco víc. Něco, co vědí, že rozhodně není blud. A takový lidé žili už dávno, před mnoha mnoha sty lety a stali se slavnými svou unikátností. Leonardo Da Vinci je toho krásným příkladem. Vrátím se k dnešku a k mému „obyčejnému“ životu.

Můj nový začátek

Vrátila jsem se sama k sobě. Začala jsem věřit své intuici a zvedla jsem si sebedůvěru. Našla jsem rozdíl mezi bludy a mezi realitou, která je pro každého jiná. Hezky mi s definicí, co je blud a co je normální, pomohli sami psychicky nemocní lidé. Mými slovy je blud něco, co dotyčný nedokáže ovládnout, mísí se to s fantazií, o které se ze všech sil snaží přesvědčit druhé, a to někdy až násilně (slovně, v horších případech fyzicky), přináší to do jeho mysli jasnou logiku jeho myšlenek, kterým ale nikdo jiný nerozumí a z toho jsou vyvedeni z míry. Nedovolím si tu popisovat nějak více, protože sama na vlastní kůži jsem to nezažila, jen popisuji, co jsem sama pochopila. Realita a správný náhled je oproti tomu něco, co přináší vnitřní klid, rovnováhu do života, pochopení mnoha věcí vč. toho, že si na to každý musí přijít svým způsobem sám.

Ráda ukazuju cestu tam, kde je mi to dovoleno a tomu, kdo o to má zájem. Ale pokud člověk nechce slyšet, vidět, chápat, nemá to smysl, je to moje ztracená energie a čas a jeho vlastně také. Má tedy svůj nějaký úkol, na který si musí přijít jen sám. Našla jsem si svou cestu, svou pravdu, svou víru. Dokážu rozeznat, co je z mé hlavy – můj výmysl, sen apod., a co je mi posláno odněkud „shora“. Jsem ráda, že je spousta lidí, kteří mě chápou a že jsou i lidé, kteří už jsou dál na této cestě než já, od kterých se můžu učit. Věřím, že život na této planetě není jen pouhá náhoda a má svůj smysl. Smysl v učení se životu, v učení se být lepším, v poznávání vesmíru se všemi jeho tajuplnostmi.

Už jen to, že využíváme naše mozky na tak nízké procento, je jakýmsi důkazem, že CO MY JEN VÍME o světě tam venku….

(Toto je můj „třetí“ díl Kostlivce ve skříni, nenavazují na sebe jako příběh, ale pokud si chcete přečíst I. a II. tak zde jsou odkazy na tyto články, které jsem psala na svém soukromém blogu: Kostlivec ve skříni, Kostlivec ve skříni II.)