Ach, jak si říct o pomoc... ?

Jsem také jen člověk. Když na sobě začnete pracovat, už není cesty zpět. Najednou se vám otevře tak obrovský svět, tolik tajemství se pomalu "odemyká", že víte, že už to opravdu jinak nejde. Ač je to těžké, protože to pandořiny skříňky se odemykají a vyplouvá na povrch všechno, co jste sami v sobě poctivě schovali a uzamkli. Vy, co to čtete, už s velkou pravděpodobností víte, proč je to potřeba. Proč je důležité jít do svého schovaného nitra, do těch zákoutí a postavit se čelem svým strachům. A možná jste také několikrát zažili pocit, že už to prostě nedáváte. Chcete pokračovat dál, ale je to tak náročné... 

mojeFoto

Samozřejmě se mi to stalo už několikrát také. A naposled zrovna poslední dny. Vlastně týdny, kdy se situace tak rychle mění, že už člověk nestačí ani zírat. Jednu chvíli jste nahoře a říkáte si uf, konečně, ale ještě během jediného dne zase "spadnete" dolů. A tak to jde den za dnem, měsíc za měsícem. Stále jsem si v tom udržovala svoje sebeuvědomění. Věděla jsem, že je to potřeba, že mě to někam vede, učí. Přijala jsem to, snažila se zpracovat jak nejlépe umím a šlo se dál. Titěrná práce, která jakoby nebere konce (píšu jakoby, protože věřím, že to určitě konec v jistém slova smyslu má a pak zas přijde něco nového, změna bude dokončená a začne další transformace). Ale když se toto děje pořád a pořád a pořád, najednou se dostaví pocit, že už nemáte odkud čerpat. Že potřebujete pauzu a nejen to, ale potřebujete i občerstvit.

V posledních měsících jsem byla hodně sama. Mělo to tak být a řekla jsem si, že se tomu postavím čelem. Že samotu přijmu, ač jsem měla okamžiky, kdy mi bylo opravdu mizerně, o to víc jsem se do samoty ponořila. Na jaře letošního roku jsem byla také nějakou dobu sama. A tehdy jsem zjistila, že v té samotě se člověk nejvíc dostane sám k sobě. Vyjde z komfortní zóny a zjistí, že se musí spolehnout jen sám na sebe. Že pořád nemůže běhat za někým a "otravovat" je, ale konečně se prostě obrátíte dovnitř. Že je fajn, jít na seminář, kde se také do té hloubky dostanete, ale pak je vyšší level postavit se sami sobě v té čisté prosté samotě. Na jaře mi to hodně hodně moc pomohlo dostat se do své síly. Spojit se sama se sebou a vidět věci najednou mnohem jasněji. A tak jsem se rozhodla, že ač mi bude sebehůř, tak o to víc otevřu samotě náruč.

Očividně je potřeba pořád vylaďovat :-)

Opět jsem se ocitla v samotě. Jen ne dobrovolně. A prožívala jsem ji s trpělivostí, úctou a láskou několik měsíců. Samozřejmě vyplouvaly nové a nové moje nefunkční programy, vzorce. A já s nimi pracovala. Hledala jsem odpovědi, hledala jsem to, jak je přeměnit. Ale poslední dny před vánoci to začalo být mnohem těžší. Jako když jdete víc a víc do hloubky bažiny a už vlastně nedokážete udělat ani krok. Jen tam tak stojíte a modlíte se, aby jste se úplně neutopili. V tom už mi pomáhá jedině meditace. A tak jsem meditovala. Hodně jsem meditovala. A v jedné z těch meditací jsem se spojila se svými průvodci, se svou duchovní rodinou a žádala jsem o pomoc. Sdělila jsem, že cítím, že už na to sama prostě nestačím. Že uznávám, že někdy prostě dojdou síly. Také jsem si uvědomila, jak moc mi chybí mužská energie. Hodně jsem pracovala na své vnitřní ženě, které se v letošním roce otevřelo jedno velké trauma. Učila jsem se jí znovu dát prostor ve svém životě, ale i sebeúžasnější žena potřebuje k sobě muže. A mě ten "můj" chyběl. A tak jsem v této meditaci požádala o pomoc i v tomto směru.

Dostala jsem odpověď, že pomoc je už na cestě a že to bude nějaký muž. Viděla jsem ve tmě mužskou postavu. Cítila jsem úžasnou důvěru a pocit pochopení a přijetí. Cítila jsem, že to bude brzy. Bylo pár dnů před Vánocemi. Vánoce proběhly moc příjemně. Opět utekly jako lusknutím prstu, znáte to. Hned po Vánocích přišla ne moc příjemná zpráva z nemocnice, kde je můj muž. Vlastně nic hrozného, ale pro mě v tomto období to byl jako velký nával na moje bedra. Dcera je u kamarádky a na mě padla tíha toho všeho. Že se vlastně za poslední týdny nic nezměnilo. Jak je to možné? Negativní pocity mě doslova bičovaly a já cítila, že potřebuju pomoc zvenčí.

Tak a nastal další můj vnitřní boj.

Nejsem člověk, který si říká o pomoc. Tedy vůbec ne často. A hlavně, pokud jde o pomoc většího rázu. Tomu se vyhýbám jako čert kříži :-). Raději zkouším všechny možné varianty a vždy se snažím pomoct si sama. Často (velmi velmi často) se mi bohužel stalo i to, že když už jsem se odhodlala, tak jsem toho později litovala. Takže špatná zkušenost a moje vnitřní síla, to byl vždy můj poháněč k tomu, abych sama našla cesty ven z mých problémů. Ale zkrátka jednou za čas to přijde. Uf. Jen kde hledat? Koho požádat? Netušila jsem, na koho se obrátit. A v tom na mě vykouknul jeden příspěvek, v jedné facebookové skupině. Ta skupina se zrovna tímto tématem vlastně zabývá. Ach můj Bože, jak já se dlouho odhodlávala tam napsat. Nakonec jsem si dokonce i skleničku vína dala, abych našla kuráž. A pak jsem napsala příspěvek a dlouho ho měla rozepsaný a ne a ne ho dokončit a odeslat. Nakonec jsem to udělala.

Ozvalo se mi hned několik lidí, ale hlavně mi napsal jeden kamarád, na kterého jsem si v tom všem vůbec nevzpomněla. A dokonce byl ochotný hned dojet. Když přijel, čekala jsem na něho venku před domem a vidím v té tmě mužskou postavu... Moje vize v meditaci... Aha, pomoc od muže... Hmmm, je to tu. Seděl se mnou do 1 do rána a se svatou trpělivostí se mnou probíral všechen ten můj vzniklý zmatek.

Nevyřešili jsme moje problémy (což jsem ani nečekala, že by se stalo), ale spousta se mi toho odkryla. Získala jsem nový elán, novou sílu pokračovat v té titěrné práci dál. Překonala jsem ten den a ten večer spoustu svých bariér a strachů. Zase si budu radit sama. Zase budu ta nejbližší pomocná ruka sama sobě. Ale jsem moc ráda, že jsem dokázala spustit jednu svou zeď a říct si o tu pomoc. A jak se říká: Vesmír je stále připravený nám pomoct, jen čeká, až si o ni řekneme."

No čím bych to uzavřela. Moc se mi líbí příspěvek níž. Ani s tématem nesouvisí, leč souvisí vlastně hodně. Spoustu jsem toho zas pochopila, poznala sama o sobě, o druhých. Dnes jsem si dala ještě dárek v podobě Infinitu (saunový svět v Brně) a krásně si doladím ten včerejší hukot ještě dnešním večerem při meditaci, horké vaně a prostě holčičí záležitosti :-)

Na závěr už jen dodám velké děkuji Vladimíre, velké děkuji Vesmíre!

I když budou mluvit o lásce a přitom se k vám otočí zády bez jediného slova ...
I když budou mluvit o lásce a pak ji zmuchlanou odhodí do koše nevědomí ...
I když vám budou tvrdit, jak jim na vás záleží a pak dělají že nejste ...
I když se necháte srazit na kolena ...
I když vám ukradnou váš sen a zadupou ho do země ...
I když nebudete chtít vstát ...
I když budete mít pocit, že nemáte sílu ...
I když na chvíli uvěříte lžím o tom jak, slabí a bezvýznamní jste ...
I když vám seberou poslední naději ...

Nikdy nepřestaňte důvěřovat vesmíru, důvěřovat sobě a znovu a znovu se zamilujte do života s každou další vteřinou, kdy se rodíte do přítomnosti tady a teď ...znovu a znovu ...  Znovu zhmotňujte další a další sny.. Důvěru v sebe ...
V lásku a v rovnováhu ... V krásné začátky a nádherný nekonečný konce ...

Protože i přes všechny pády, bolest, pochybnosti a rány... jste střípek příběhu, který tvoří celý svět ... Protože tmu střídá světlo.

Protože snílky nelze zkrotit ...

Text K. Snilky nelze zkrotit
Art Martha del Pilar