Rozvod z lásky – zrcadlo pokrytectví

16.12. to je den, kdy jsem poprvé osobně poznala svého muže. Znala jsem ho předtím už skoro rok, ale jen „virtuálně“. Přes mobil, sms a dopisy. Ano internet jsem záměrně vynechala, protože přes ten to moc možné tehdy nebylo. Je to totiž už 17 let. Pro někoho pravěk… Pro mě jak celý život, ač ani to není pravda. Tehdy mi můj velmi mladý muž (spíš kluk, bylo mu 17 let) dal nový smysl života. Byla jsem zlomenou 21letou holkou, co brala extázi, aby byla aspoň pár hodin šťastná. Neuměla jsem tehdy být šťastná jen tak, sama za sebe.

16607f1582cd3a6b73d5d7797b8ec2ef

Stala jsem se smyslem i mého muže. Protože mě chtěl zachraňovat a sobě si tím vlastně podvědomě dokázat, že je ten správný, hodný zachránce. Můj princ na bílém koni… Jenže je to už 17 let a za tu dobu se toho stalo tolik. A dnes to vidím z dalších úhlů pohledu. Byl to první skoro rok vztah na dálku. Nebylo živáčka na světě, který by nás podporoval. Naprosto všichni nás odrazovali. On měl před maturitou, já už pracovala. Dělilo nás 500 km.

Jeden z mých úhlů pohledu vidí, že tyto začátky, které jsme si doslova vybojovávali, nám daly pevné základy našeho vztahu. Proto toho ustál tolik. Ale teď se mi otevřel i další pohled – byl to vztah závislosti, lpění a náš smysl života nebyl zrovna ten „správný“. Bože, nemám to slovo ráda, ale jiné mě nenapadá.

Oba máme mistrovská čísla ve své energii a tak jsme se nejspíš před vstupem do tohoto světa rozhodli učit se. Sakra hodně se učit, abychom posunuli svou energii mnohem výš. A tak jsme se museli naučit, že i smysl života není o lpění na druhém či druhých. Uvědomila jsem si, že smysl života má být něco, co mi nic a nikdo na světě nemůže vzít. Že to musí být nějaká hodnota uvnitř mě samotné.

V roce 2002 jsem netušila, co všechno máme před sebou. Teď pomalu končí rok 2019. Tento rok byl pro mě od začátku o učení se nelpět. O odstřižení závislosti na vztazích. Začalo to vztahem, který byl plný domněnek o tom kvalitním přátelství, a to rovnou od mého dvojplamene (díky za ten dar!). Pak přišel na řadu můj muž a hned po něm dokonce moje dcera. Objevila se jí malá bulka v prsu a já musela umět přijmout i to, že by mohla „odejít“. Ale jakmile jsem to jakž takž přijala, uvědomila jsem si, že je taky potřeba nenechat se ovládat strachy a důvěřovat v to dobré. Poté se ukázalo, že to nic nebylo. Ucpala se jí uzlinka v rámci hormonálních změn.

Pak přišlo moje nové jméno a rituál na uzavření toho minulého a přivítání nového. Myslela jsem si, že je to nejhorší za mnou. Nastalo období několika měsíců, kdy se zdánlivě nic nedělo. Jen já cítila na pozadí velké změny. I informace, které mi přicházely, tomu odpovídaly. Uprostřed léta se vše dostalo do totální stagnace a já se učila to přijmout. Jakoby se všechno naprosto zastavilo. Představte si takový ten střih ve filmu, kde i vločky ve vzduchu zůstanou viset. Takový jsem měla pocit.

Řekla jsem si ok, nemá cenu nic nikam tlačit, budu si užívat toho podivného klidu, odpočívat a čekat. V tomto období jsem si také uvědomila, že jsem svým způsobem lpěla na vizích, které mi chodily o mé budoucnosti. Uvědomila jsem si, že i to je proměnná, která se může každou sekundou měnit a proto nelze lpět ani na tom. Pustila jsem to. Přijala jsem svou budoucnost jako něco, co prostě je proměnlivé jak dubnové počasí a v tom se ta zastavená energie začala pomalu rozpohybovávat. Opět přišel nový příliv nápadů a elánu.

Zato do našeho manželství se začalo zase vkrádat naše staré známé „cosi“.

Bylo to v něm už dlouho. Něco nepopsatelného, něco, co nás oba jakoby svazovalo, brzdilo. Nechápali jsme, co se děje. Hodně jsme na našem vztahu pracovali. Po dlouhé dlouhé době jsme prožívali líbánkové období a po tak uboze krátkém růžovém období se to zase začalo kazit. Dokonáno bylo přesně v den mých narozenin, kdy se manžel opět dostal do ataky své nemoci. To jeho nemoc nás školila. Už jsem o tom napsala spoustu článků, ve kterých popisuji různé peripetie, objevy a posuny nás obou (články najdet na blogu).

ce5635de78d0eb40832ff51c628da834Jak jsem zmínila, tento rok mě učí nelpět. Na ničem, na nikom. Ale vždyť my přece potřebujeme vztahy, zázemí, lásku. Vždyť my jsme z jednoty vyšli, je to naše přirozenost, že v jednotě s druhými chceme být. Ale na druhou stranu právě sem jsme přišli žít sami za sebe. Tady je nám to umožněno. Tady se učíme žít jako osobnost (fyzická ohraničená) a učíme se skrze tuto naši „překážku“ najít cestu zpět do té jednoty ve fyzické formě a pak ji přetransformovat opět do té energetické. K tomu je potřeba se naučit žít opravdu sama za sebe, v naprostém propojení sama se sebou. To znamená umět být šťastná i v tom, co se děje a nevyžadovat to štěstí od druhých. A já v souvislosti s tím přišla na další poznání mojí cesty:

To, že se trápím kvůli někomu, neznamená, že jsem kvůli někomu nešťastná – neboli, že nemůžu být šťastná. Dávala jsem to nevědomě na rub manželovi a on tuto roli přijal. Další důvod, proč mě musí dělat šťastnou, protože jeho nemoc mě přece dělá nešťastnou. Je to přece jeho vina. A o to víc nás jeho nemoc rozdělovala a on se pak o to víc snažil to napravovat. Aby mě neztratil, abych byla šťastná… a on pak bude taky. Dostali jsme se do začarovaného kruhu. Potřebujeme se naučit být šťastní sami se sebou. I když se trápíme kvůli někomu druhému. Ten druhý nemá mít vliv na naše štěstí a my mu nemůžeme ani nevědomky přisuzovat vinu za toto naše neštěstí…

I můj muž je v tomto začarovaném kruhu. Jako maličký zažil opuštění z důvodu nehody v jejich domě. Pak ho prožíval znovu při ozdravném pobytu coby malý školáček a nakonec skrze rozvod jeho rodičů, který byl dost náročný pro celou rodinu. Lpí na vztahu, aby nezažíval opuštění znovu. Za každou cenu ho chce udržet, až se v tom ztratil vlastně on sám. Často ztratíme vlastně sami sebe, jen abychom neprožívali něco, co máme zapsáno jako matici v našem podvědomí. Namísto toho, abychom hledali tyto nefunkční vzorce a přepisovali je, honíme se jako oslíci za mrkvičkou.

Jak to ale zastavit?

Napadl mě opět rozvod. Byla jsem pevně rozhodnutá a jako hlavní důvod jsem uváděla, že je to rozvod z lásky, protože to může pomoci mému muži se uzdravit. Protože ho to může naučit žít, poprvé v životě, sám za sebe. Může mu to pomoci najít sám sebe a rozkvést. Až díky mojí jedné skvělé dobré čarodějce (děkuji Evi) jsem dokázala vidět, že jsem vlastně pokrytec. Ona to tak prozaicky nenazvala, ale svým způsobem je to pokrytectví. Já chtěla omluvu pro rozvod. Chtěla jsem to povznést na hrdinský čin. Chtěla jsem to opět dělat pro druhé. Ke všemu je to tak otřesné slovo a já cítila selhání. Moje ego to těžce neslo a našlo si cestičku… Ha a teď tedy, kde jsem v tom já? Vidíte tu mrkvičku?

Takže znovu na začátek.

„Chci se rozvádět? Jo, asi ano. Ale vždyť ho miluju. Ale je to ještě láska určená pro manželství? Jenže on je tak skvělý – pokud zrovna není nemocný. Což je vlastně posledních 6 let většinu našeho času (nemocný je 11 let). No ale to chci utéct? Jako zbabělec? Nechci utéct, ale chci se zachránit. Je to opravdu tak nebo se tam schovává ještě něco dalšího? A když se rozvedeme, jak to budu dělat dál? Nemám z čeho žít, neuživím ani sebe, natož ještě dceru. To mám být v manželství pro peníze? To je taky pokrytecké.“

Strachy vystupovaly, moje zaryté programy a záležitosti z rodových linií také. Otázky se množily geometrickou řadou. Hledala jsem nápovědy všude možně jak venku tak uvnitř. Na internetu jsem si přečetla několik článků o rozchodech a rozvodech, ale žádný neodpovídal mému případu. Proč odcházet od někoho, koho svým způsobem milujete, jste nejlepší přátelé a naprosto si spolu rozumíte, často i beze slov, a to tak, jak vlastně s nikým na světě.

Opět jsem našla programy až v minulém životě a zas jsem čistila a přetransformovávala se moje celá bytost. Dokonce jsem při jedné terapii tuto transformaci tak prožívala a viděla, že to byla překrásná nádherná proměna. Přišla jsem k sobě sama v té nejúžasnější formě – obrovská zlatem zářící bytost, která se se mnou propojila. Od té doby ji (vlastně sebe samu) v této podobě cítím uvnitř sebe a vlastně i ven, protože tato moje část je mnohem větší než moje fyzické tělo. Od té doby cítím, že je něco jinak a že se opět chystají velké změny.

Jak dopadne můj rozvod (z lásky)? Nevím. To má svůj čas. Protože můj muž je stále v nemocnici a ještě tam dlouho bude a pak se bude dlouho dávat do pořádku doma a to nemá cenu řešit tak zásadní věc. Mám čas dohledávat odpovědi na svoje otázky a čistit dále, co je třeba. Je to otevřený konec a příběh stále pokračuje…

Na závěr už jen…

Blíží se navíc zimní slunovrat, který vychází na 22.12. A 21.12.12 (kdy třetí dvanáctka je součet roku 2+0+1+9) je poslední z nejtemnějších dnů. Stejně tak, jako datum 12.12.12 s úplňkem bylo silné, toto slunovratové má jeden krásný význam. Temnota zde končí a opět začíná převládat světlo. Vše, co je nefunkční, vše, co nás tížilo a trápilo, můžeme odevzdat světlu. Ideálně spálením v ohni. Já si plánuji udělat svůj rituál, kde všechny své strachy, bolesti a trápení sepíšu a požádám o přeměnu v to dobré. O sílu, abych tu přeměnu zvládla a co nezvládnu sama, ať za mě udělá boží Láska.

Pokračování příště ;-)