Téma, které tu chci otevřít je takové ošemetné. Ale je hodně tabuizované a myslím si, že by bylo fajn otevřeně říct, co a jak. Nechci tu mluvit za všechny, které „postihl“ život podobně jako mě, takže čistě moje zkušenosti, moje pocity, potřeby, přání…

Není tajemstvím, že můj muž je nemocný. Bohužel. Jeho psychóza se vrací, a když se tak stane, je minimálně 6 týdnů v nemocnici a pak zhruba 3-4 měsíce na neschopence, kdy se z toho vzpamatovává a snaží se zas žít normální život. Je to vždycky těžká rána pro nás pro všechny. c4121ecd0ebcfa77b7380cefa9132d29

Na mě se v tomto období sesype spousta povinností navíc. Nejen to, že funguji jako jeden rodič a vše, o co se doma dělíme, tak jsem na to sama (smekám a hluboce se skláním před samoživitelkami, ty to tak mají pořád). A když si ke všemu zvyknu, že opravdu spoustu věcí zařídí a vyřídí můj muž, tak je to pak o to těžší ráz naráz zůstat na všechno sama. Také se dost sníží příjem. Živí nás on a sami víte, jak to je, když jdete na PN.

V praxi je to tak, že mi on volá asi tak 30x denně a pořád něco potřebuje, nepamatuje si dny a události, takže mu je několikrát za den opakuji. Nezvedám to vždy, to bych tam rychle skončila také, ale už jen to, že vás někdo tak často prozvání je těžké. Do toho se x lidí denně (ano, denně) ptá, jak jste na tom, jak je na tom on. Pak máte další vyřizování, zařizování, práci, dítě, běžný život. Plus návštěvy v nemocnici, kam nosím kvanta jídla, čisté oblečení a zpět pro změnu špinavé a jsem z toho vždy totálně bez energie. (Hypersenzitivní člověk v areálu psychiatrické léčebny, kde jsme zažili dost hrůz, dostává dost na frak.)

Nebudu dál zacházet do detailů. Jde o to, že je to prostě náročné období. A teď ta část, kterou chci zmínit.

Jakou zvolit komunikaci?

Přiznám se, že i já, ve chvílích, kdy je někomu mému blízkému mizerně, tak vlastně nevím, co říct/napsat, abych ho ještě nezadusila, ale podpořila. Je to jako chodit po tenkém ledě, co? Asi jako první zmíním komunikaci normální, běžnou, prostě život jde dál. Opakem toho jsou dotazy (a věřte, chodí mi jich docela hodně): jak jsi na tom, jak se cítíš, jak to zvládáš, jak je na tom on, je to lepší? Atd.

To je vlastně neustálé připomínání toho, že jste v prdeli. Prosím neberte to nijak špatně. Já si cením zájmu, ale je tu taková tenká hranice – jak říct, že je to pro mě vysilující, ale zároveň neurazit, nebo nevypadat, že odmítám „podanou ruku“.

Úplně nejhorší jsou poznámky typu: Obdivuji tě, že to tak zvládáš. Jsi silná, ty to dáš. Na tvým místě bych to nezvládla. Ty jsi tak úžasná a silná.
Věřte mi, když se vám něco takového stane, nikdo se vás neptá, jestli to zvládnete nebo ne. Prostě vám nic jiného nezbývá. Tak se snažíte, učíte se jak žít aspoň ze dne na den a zvládnout to. A ano, to jsou ty temné období života, kdy se vlastně učíte být silní – z donucení. Ne z dobrovolného rozhodnutí. Život vás postaví před hotovou věc. A asi je to proto, aby z vás vytesal veledílo. Ale není to tak, že jste silní a tak dostáváte rány osudu právě proto. A jak jsem psala už v minulém článku: Můžete se na všechno vys… A nebo… Já prostě také někdy nechci být jen silná.

Dostávám hodně těchto dotazů a slyším často tyto věty „podpory“ a vlastně mi to brání v žití běžného normálního života. Ubírá to dost energie. Pořád je vám připomínáno, že je něco špatně. Že máte teď špatné a těžké období. Vždy si vzpomenu na Clemense Kubyho, který zakázal návštěvy v nemocnici svým blízkým. Protože jinak by byl "odsouzený" ostatními za mrzáka a mnohem hůř (pokud vůbec) by se uzdravoval.

Do takového extrému jít nechci. Tak jak tedy?

8c18f87367acb9dd526871fe0d689970

Jsem radši za dotazy typu „jak se máš/jak se ti daří?“ A pokud chcete nějak pomáhat, tak to si myslím, že nikomu nevadí, když mu pomoc nabídnete. Já se učím si o pomoc říct a to mě manželova nemoc naučila tedy hojně. 

Kam se soustředí pozornost, to roste.

Takže když to shrnu, není potřeba pořád poukazovat na to, že mám teď těžké období a třeba i denně se ptát, jestli jsem stále v háji nebo už je mi líp. Uvítám běžnou konverzaci o tom, jak jde život, pozvání na rande typu kafe/oběd nebo maximus :-) apod. (pokud mi to čas, dítě a peníze umožní) neodmítnu. Ale také někdy nemám čas a chuť jakkoli komunikovat. I to k tomu patří a neberte to osobně.

Prostě já žiju dál a nějak se s tím peru, ale to je moje záležitost. Mám lidi, se kterými si o tom mohu promluvit, když potřebuji a chci a jsem za ně moc vděčná, není jich moc. A samozřejmě mám i období, kdy zrovna není kdo by byl po ruce. Někdy bych tak moc ráda, aby se mnou jen prostě někdo byl. Nepotřebuji mluvit a řešit to stále dokola. Jen prostě něčí rameno, obejmutí, něčí přítomnost...

Ale jsem ráda za všechny, kteří mají starost, jen prostě bych ráda i dýchala a někdy ta starost je až dusící. 

Tak, doufám, že se nikdo necítí dotčeně. Já to tak nemyslím. Ale věřím, že to většina z vás chápe. A že třeba tento malý „návod“ pomůže i těm, kteří jsou na tom třeba ještě hůř než já, cítí to podobně jako já, ale bojí se to ostatním říct, jak moc je to těžké. Můžete to udělat tímto článkem. 

S láskou Liana 

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment