Je to asi tři roky, kdy jsem napsala eBook Cesta Dvojplamene k poutům minulosti (tento eBook je přístupný v bonusové sekci na webu, po přihlášení se k odběru novinek). Dlouho jsem ho nečetla, tak si doslova nepamatuji přesný obsah. Bylo to ale o tom, jak se mi obrátil život vzhůru nohama, když jsem ve svém životě narazila na člověka, se kterým jsem měla (a ještě i mám) velmi hluboká karmická zatížení.


Vlastně bych mohla ještě více vysvětlit tento pojem, jenž je velmi často intenzivně škatulkovaný. V drtivé většině lidí (převážně tedy žen), je dvojplamen (DP) považován za velkou životní lásku. Za dokonalého partnera, který sebou ale nese spoustu bolesti. Je z mnoha stran idealizován, nebo stavěn na piedestal, že když potkáte svůj DP, tak jste se dostali na nejvyšší možný level ve svém životě.


Intenzivní to určitě je, hluboké, náročné, nakopávající ve všech pozitivních i negativních směrech, ale také je to něco, co bych neohraničovala a rozhodně neškatulkovala. A hlavně, nikdo nemá patent na to, určit, zda jde o DP nebo ne. Nic takového prostě neexistuje. A nejhorší na tom bývá, když se k tomuto člověk upne, jako k něčemu nejvíc důležitýmu ve svým životě. To je prostě past.

mensi1

Jak to bylo pro mě?

Číst dál: Cesta Dvojplamene… a jak to bylo dál?

Menopauza… to je téma, které se moc v osobním rozvoji ještě nerozvinulo. To máme samé menarché a cyklická žena a bohyně a tanečky při svitu Luny a cvičení pánevního dna, pak ještě třeba hormonální jóga, ale samotný tento výraz se moc často neskloňuje.

 

Pro mě samotnou je to téma poměrně čerstvé a zatím nezpracované a k tomu si teď pomáhám psaním tohoto článku, protože si potřebuji nějak poskládat myšlenky, taky posdílet jak to mám a co prožívám a hlavně si myslím, že nakonec nebudu zdaleka jediná. Ačkoli možná v mém věku jedna z mála…

 

Letos v říjnu mi bude 40. Když se mi toto číslo blížilo rychleji a rychleji, tak jsem si uvědomovala, že to je jiná kulatinka, než byly ty předchozí. Je to pro mě jakýsi milník. Jakoby se ukončovala jedna etapa mého života, takového „hloupého telátka“, když to blbě nazvu a už vstupuju do období moudré ženy. Kolikrát mě napadlo, proč se chovám jako malá holka? Proč je mi třeba něco blbý, nebo když mám řešit něco, kde je potřeba se například hájit před nějakou autoritou – jednoduše řečeno nastavit jasně svá pravidla, když mám na to právo; tak se klepu, třese se mi hlas a cítím se tákhle maličká? Vždyť už mi táhne na čtyřicítku a už bych se konečně mohla chovat jako dospělá, ne?


Očekávám od tohoto věku tedy jistou sebedůvěru a sebevědomí, ale zároveň ještě mladý duch a mladé tělo. Prostě nejlepší léta mého života.

Číst dál: Menopauza ve 40