Od nejčtenějšího
Co je to strach?
Napadne vás nejspíš, že něco nepříjemného, čemu je lepší se vyhnout, zbavit. Projevuje se psychicky ale i fyzicky. Dokonce bychom často řekli, že to je něco hodně negativního. Zkusme se na to ale podívat z jiného pohledu a jen si tak řekněte „Strach je pozitivní emoce“. Strach je totiž dobrý sluha, ale zlý pán. To je pro něj výstižnější. My z něho často negativní emoci děláme. Proč? Protože s ním neumíme jednat. Neumíme s ním naložit a máme ho spojený s něčím negativním, co jsme zažili, nebo co do nás kdo vložil. Přitom nevidíme, že negativní je ta daná konkrétní věc, které se bojíme, ne onen strach.
Dnes vám napíšu příběh, který by asi leckterý rodič prožít nechtěl. Je to příběh z mého náctiletého období. Období, kdy člověk dokáže udělat velkou spoustu chyb a rodiče s tím už nic nezmůžou.
Od teenagera do dospělosti
Nevím, od kdy přesně začít datovat moje vyprávění. Když to shrnu, můj vstup do puberty byl takový, jako u každého průměrného teenagera. Vztah s rodiči jsem měla napůl dobrý, napůl špatný. S maminkou jsem vycházela skvěle a myslím si, že až do mých asi tak 18 let neměla se mnou nějaké větší problémy, které zažívají jiní rodiče s puberťáky. Neflákala jsem se po nocích, nepila jsem. Horší to bylo s mým otcem. Nevycházeli jsme spolu vůbec dobře. Nebudu tu teď vypisovat, kdo, co dělal špatně, důležitější je, že časem jsem na to přišla a dokázala jsem se s tímto srovnat. V tomto pubertálním období to bylo pro mě ale dost těžké. Byl to docela domácí teror. Hádky byly skoro na denním pořádku, neměla jsem pocit, že žiju svobodně.