Co je to strach?

Napadne vás nejspíš, že něco nepříjemného, čemu je lepší se vyhnout, zbavit. Projevuje se psychicky ale i fyzicky. Dokonce bychom často řekli, že to je něco hodně negativního. Zkusme se na to ale podívat z jiného pohledu a jen si tak řekněte „Strach je pozitivní emoce“. Strach je totiž dobrý sluha, ale zlý pán. To je pro něj výstižnější. My z něho často negativní emoci děláme. Proč? Protože s ním neumíme jednat. Neumíme s ním naložit a máme ho spojený s něčím negativním, co jsme zažili, nebo co do nás kdo vložil. Přitom nevidíme, že negativní je ta daná konkrétní věc, které se bojíme, ne onen strach.

Číst dál: Je strach vašim přítelem?

Dnes vám napíšu příběh, který by asi leckterý rodič prožít nechtěl. Je to příběh z mého náctiletého období. Období, kdy člověk dokáže udělat velkou spoustu chyb a rodiče s tím už nic nezmůžou.

Od teenagera do dospělosti

Nevím, od kdy přesně začít datovat moje vyprávění. Když to shrnu, můj vstup do puberty byl takový, jako u každého průměrného teenagera. Vztah s rodiči jsem měla napůl dobrý, napůl špatný. S maminkou jsem vycházela skvěle a myslím si, že až do mých asi tak 18 let neměla se mnou nějaké větší problémy, které zažívají jiní rodiče s puberťáky. Neflákala jsem se po nocích, nepila jsem. Horší to bylo s mým otcem. Nevycházeli jsme spolu vůbec dobře. Nebudu tu teď vypisovat, kdo, co dělal špatně, důležitější je, že časem jsem na to přišla a dokázala jsem se s tímto srovnat. V tomto pubertálním období to bylo pro mě ale dost těžké. Byl to docela domácí teror. Hádky byly skoro na denním pořádku, neměla jsem pocit, že žiju svobodně.

Číst dál: Na rande s extází...