Od nejčtenějšího
Jsem naivní?
Mnohdy se setkávám s lidmi, kteří tvrdí, že na změnu v životě nemají čas. I já jsem mluvila a cítila občas podobně. Nemají čas, protože mají spoustu povinností. Musí chodit do práce, z práce přijdou unavení domů a musí uklidit, uvařit, vyplet záhon, posekat trávník, opravit auto, přečíst si noviny, postarat se o rodinu, o psa, o rybičky, o dům/byt a pak se mrknout, co jde v televizi, protože mají pocit, že u televize si odpočinou vypnutím sebe sama. Nemají peníze na sebe-rozvíjení a doma na to nemají kdy, ani nemají čas na studium nebo četbu knih. Někteří na různé duchovní rozvoje říkají, že vypadají zajímavě, lákavě, ale je to pro jinou sortu lidí.
Jak si každý v životě prochází různými zkouškami, potkáme na své cestě dřív nebo později i pocit osamění – samotu. Já ji zažila v pubertě až až. Je to docela těžké období, hlavně pokud trvá neskutečně dlouho.
Proč je pro nás tak těžká a z čeho samota vychází?
Jedna z mnoha odpovědí by mohla být, že nedokážeme být sami se sebou. Nemáme se rádi, začnou vyplouvat na povrch naše tmavá zákoutí a nedořešené věci. Dalším častým jevem je nedostatek energie, kterou často bereme od lidí, kteří jdou s námi po našem boku. Mají nás rádi, záleží jim na nás. Potřebujeme jejich péči proto, abychom se cítili naplněni. Neumíme si vzít sílu od Vyšší moci, Boha, z vesmíru, z přírody, skrze nás samotné.