Od nejčtenějšího
Není to tak dlouho, co jsem se jako žena cítila méněcenná. Slabší pohlaví, problémová. Např. když jsem po mateřské nastoupila na pracák, okamžitě jsem byla zařazena do rizikové skupiny, do skupiny de facto nezaměstnatelných. Mám doma malé dítě, kdo by mě chtěl zaměstnat, že?
Není to tak těžké nevážit si ženství, když od dětství slýcháváte, jak jsou holky slabší, nemožný, neumí řídit, jen brečí, měly by stát u plotny a starat se o děti a manžela... Od žen v příbuzenstvu jsem v období dospívání vyslechla „rady“, jak nemám spěchat na měsíčky, pak je to velká otrava a nezbavím se jich až tak do 50 let. Jak má holčička přijmout své ženství? Jak má najít svou krásu?
Jak jsem psala v prvním díle, v mém životě o paranormální jevy nebyla nouze. Lidé, kteří těmto věcem nevěří, si klepou na čelo a nevěří mi nebo hledají racionální vysvětlení. Já zatím žádné nenašla, a to co cítím, se prostě logicky vysvětlit nedá. Ať si myslí kdo chce, co chce, vlastním pocitům věřím víc než teoriím skeptiků.
Díky těmto zážitkům jsem byla vlastně pořád tak nějak tlačená k poznávání duchovního světa. Lákalo mě to, chtěla jsem přijít věci na kloub. Ale zároveň jsem se vždycky šíleně bála. Postupem času jsem odkrývala kousíček po kousíčku.