Od nejčtenějšího
Přiznám se, že pro mě jako člověka pocházejícího z ortodoxní katolické rodiny, slova jako stigmata nebo stigmatizace ve mně donedávna evokovala něco zvláštního, neuvěřitelného. Měla jsem pocit, že stigmatizovaný člověk musí být něčím významný, zázračný, tajemný prostě jiný a odlišný než normální smrtelníci. Ale to bylo, jak jsem už řekla, do nedávné doby.
Dnes mám naopak dojem, že stigmatizace spíše omezuje, než vymezuje a rozhodně nevyvolává tichou pietní úctu. Dnes ji vnímám daleko víc jako opovrhování a ponižování. Nevěříte?
Jsem naivní?
Mnohdy se setkávám s lidmi, kteří tvrdí, že na změnu v životě nemají čas. I já jsem mluvila a cítila občas podobně. Nemají čas, protože mají spoustu povinností. Musí chodit do práce, z práce přijdou unavení domů a musí uklidit, uvařit, vyplet záhon, posekat trávník, opravit auto, přečíst si noviny, postarat se o rodinu, o psa, o rybičky, o dům/byt a pak se mrknout, co jde v televizi, protože mají pocit, že u televize si odpočinou vypnutím sebe sama. Nemají peníze na sebe-rozvíjení a doma na to nemají kdy, ani nemají čas na studium nebo četbu knih. Někteří na různé duchovní rozvoje říkají, že vypadají zajímavě, lákavě, ale je to pro jinou sortu lidí.