Od nejčtenějšího
Osobní rozvoj nám frčí ve světě ve velkém. Když se podíváme třeba 20-25 let zpět, byl (alespoň v ČR) dočista v plenkách.
Dnes máme přehršel možností - pomůcek, nástrojů a berliček, které nám mohou pomoct odlehčit naší vlastní bytosti od nánosů a balastu ze všech možných koutů našeho života (či životů chcete-li).
Je to skvělé, jenže...
Ego ale také nespí a mám dojem, že s tím, jak my se suneme co noha nohu mine, tak i ego (rozumějte tu fikanou mysl, která touží po ovládání, po destrukci ať druhých či paradoxně sebe sama - i ovládání sebe strachem je totiž pořád ovládání) se zdokonaluje ve vymýšlení kliček a úhybných manévrů, jak svého "podřízeného" (tzn. nás) dostat.
Takže často se potkáte s lidmi, kteří řeknou "už na sobě pracuju dlouho, už mám toho hodně za sebou, už toho hodně umím, vnímám se, jsem napojený/á na sebe sama" apod., ale přitom v životě se jim děje drama za dramatem, se kterým si sami neporadí a pořád se trápí.
Pak také konkrétní činy mluví sami za sebe.
Pozor na to, jestli se cítíte tak, že už klepete na dveře Osvícení, ale přitom řešíte závažné problémy všemožnými způsoby, je dost možná, že cedulka na těch dveřích je přelepená a pod ní je nápis: "Ha, zase jsem tě dostalo, tvé Ego."
Ještě máme poslední den Vánoc, ale také už cítím blížící se konec roku. To datum pro mnohé překlenující jednu část života a překulení se do druhé. Do nové, do jakéhosi očekávání nového, změn k lepšímu, uzavírání starého.
Já to tak aspoň mám. Úplně cítím, jak se ke konci roku něco vždy uzavírá a jak už se chystá něco nového.
Letos to bylo, ehm tedy ještě je, nějaké silnější. Letošní rok jsem si hodně řešila rodiče. Svůj vnitřní pohled na ně, a to z různých stran pohledů (matka, otec, pár, rodiče, muž a žena, dospělí a dítě apod.) . Rodiče jsou základ ke všemu, co prožíváme, jakým způsobem žijeme, jak jednáme atd. To jsem citelně pochopila ze všech absolvovaných terapií.