Zodpovědnost a kolektivní vědomí

Často se vyjadřujeme k zodpovědnosti za sebe sama. To, co děláme, jak myslíme, co se nám děje, jak se rozhodujeme, jak mluvíme, jaké máme vztahy atd. Převzetí zodpovědnosti do vlastních rukou z nás dělá tvůrce a lidi, kteří si uvědomují, že to všechno, co žijeme, je následkem našich činů.
Zjistila jsem v průběhu přebírání své vlastní zodpovědnosti dvě věci:


První je, že viník neexistuje.

 

Pokud budu vinit druhé nebo sebe, jen se tím uvrtám hlouběji do (sebe)lítosti. To, že převezmu zodpovědnost za svůj život a vše, co se mi v něm děje, neznamená, že za vše špatné si můžu sama ve smyslu obviňování se. Znamená to, že se podívám na život z jiného úhlu pohledu. Přijmu to, co se mi děje tak, že to má svůj důvod, který je naprosto logický a odůvodněný, jen to prostě ze své lidské pozice nevidím. Hledám odpovědi, někdy hledám příčiny a někdy jen hledám, jak ten pomyslný začarovaný kruh zastavit či jak z něho vystoupit.

 

Druhá věc je, že to neznamená, že ostatní mě nijak neovlivní a mám zodpovědnost jen a jen čistě sama za svou část.mensi


To jsem se naučila díky mému muži a jeho nemoci. V jednom extrému jsem si totiž řekla, že mu předám veškerou zodpovědnost za jeho nemoc, protože je přece jeho. Jenže ona to není tak úplně pravda. Protože je to můj muž, je to pro mě ten nejbližší člověk ze všech, jeho nemoc se mě dost osobně dotýká. A to, že jsem se přestala úplně angažovat, mě jen užíralo a svědomí mě hryzalo. A tak jsem hledala tu zlatou střední cestu, tu rovnováhu. Zjistila jsem, že pokud on skončí na x měsíců v nemocnici, je to i moje věc. Dotkne se to i mě, a to velmi osobně.

Číst dál: Jsme opravdu zodpovědní jen sami za sebe?

V každodenním shonu nemá moc lidí čas na zastavení se, na naladění se na sebe, na svoje nitro, tělo, pocity. Deno denně podobné běhání životem.

Z toho se pak stává rutina, normální život.

 

Necítíme se, nevnímáme se, protože na to přece není čas. Přichází automatické odpojování.

 

Už na základní škole...

 

Opět jedna odpověď, proč je velmi užitečné umět se vnímat, cítit, slyšet svoje tělo promlouvat skrze jak fyzično, tak skrze intuici a psychické cítění:

Kdykoliv cokoliv řešíte. Jakoukoliv otázku si pokládáte - proč se mi pořád děje to a ono; proč mám takový a onaký zdravotní problém; proč nemůžu otěhotnět; proč nevím, co mám dělat; proč nemůžu najít partnera/partnerku; proč mám TAKOVÉHO partnera/partnerku; mám si pořídit pejska nebo kočičku?; chce se mi dnes jet autem nebo vlakem?; mám se s kamarádkou/kamarádem domluvit na zítra nebo až na příští týden?

 

A spoustu spoustu dalších rozhodování či řešení našich malých i velkých životních "útrap".

 

Odpověď máme uvnitř sebe - a to na cokoli.

 

Při terapii pracuji hodně s tím, co lidé cítí, vnímají. Je jedno, zda je to pocit fyzický, psychický nebo duchovní. Někdo vnímá barvy, někdo cítí chlad. V těle se toho děje hodně. A když se na (hlavně zablokovaná místa) přenese pozornost, tělo začne promlouvat.

ALE...

Číst dál: K čemu komunikovat se svým tělem?