Lidé milují vyprávění příběhů. Pohádky máme rádi už od mala a většina lidí se těší na Vánoce právě na ty pohádkové večery u televize.
Věřím, že každá pohádka (nebo aspoň většina), má nějaký reálný podklad. Že příběh nám nese obrazné poselství. Jak někdo řekl: „Pohádky tu nejsou proto, aby děti uspaly, ale aby pomohly dospělým se probudit.“
Pro mě je to realita, se kterou žiji od velmi útlého věku. Pocit jinakosti. Pocit ztráty paměti. Pocit toho, že život, který teď žiji, není snad ani můj. Je to omyl, chyba, patřím jinam. Připadám si tak omezená, necelá, neúplná. Něco mi chybí, ale co? Kdo doopravdy jsem? Dlouhá léta se tyto pocity ukrývají na pozadí mé mysli, sem tam vytanou víc do popředí, ale bez odpovědí je ukládám zpět kamsi, jen ať to tolik nebolí.