Lidé milují vyprávění příběhů. Pohádky máme rádi už od mala a většina lidí se těší na Vánoce právě na ty pohádkové večery u televize.


Věřím, že každá pohádka (nebo aspoň většina), má nějaký reálný podklad. Že příběh nám nese obrazné poselství. Jak někdo řekl: „Pohádky tu nejsou proto, aby děti uspaly, ale aby pomohly dospělým se probudit.“Untitled Panorama1 3 Recovered


Můj příběh zní také jako pohádka, ale pohádka to není.


Pro mě je to realita, se kterou žiji od velmi útlého věku. Pocit jinakosti. Pocit ztráty paměti. Pocit toho, že život, který teď žiji, není snad ani můj. Je to omyl, chyba, patřím jinam. Připadám si tak omezená, necelá, neúplná. Něco mi chybí, ale co? Kdo doopravdy jsem? Dlouhá léta se tyto pocity ukrývají na pozadí mé mysli, sem tam vytanou víc do popředí, ale bez odpovědí je ukládám zpět kamsi, jen ať to tolik nebolí.

Číst dál: Epitaf
Nedávný úplněk ruku v ruce se Slunovratem mě donutili opět se jako pod mikroskopem podívat do vlastních hlubin. Šlo to přes emoce a jak jinak, než přes ty, které většina lidí nerada vytahuje na světlo Boží. Ale silou těchto měsíčních a slunečních energií prostě chtěly ven, ať se mi to líbilo nebo ne. 
 
 
Jenže nejdřív vykukovaly právě jen ty emoce. Žádný příběh na pozadí k nim nebyl. Ale ten příběh tam vždycky je. Jen ho vědomí prostě nechce vidět. Nechce se na něj dívat. Potlačování nemá smysl, to už víme. A tak jsem si musela najít čas, kdy jsem tyto příběhy dohledávala a hledala, co, proč, co s tím. 
Číst dál: Kdy(ž) on a ona jedno jsou