Dnes vám napíšu příběh, který by asi leckterý rodič prožít nechtěl. Je to příběh z mého náctiletého období. Období, kdy člověk dokáže udělat velkou spoustu chyb a rodiče s tím už nic nezmůžou.
Nevím, od kdy přesně začít datovat moje vyprávění. Když to shrnu, můj vstup do puberty byl takový, jako u každého průměrného teenagera. Vztah s rodiči jsem měla napůl dobrý, napůl špatný. S maminkou jsem vycházela skvěle a myslím si, že až do mých asi tak 18 let neměla se mnou nějaké větší problémy, které zažívají jiní rodiče s puberťáky. Neflákala jsem se po nocích, nepila jsem. Horší to bylo s mým otcem. Nevycházeli jsme spolu vůbec dobře. Nebudu tu teď vypisovat, kdo, co dělal špatně, důležitější je, že časem jsem na to přišla a dokázala jsem se s tímto srovnat. V tomto pubertálním období to bylo pro mě ale dost těžké. Byl to docela domácí teror. Hádky byly skoro na denním pořádku, neměla jsem pocit, že žiju svobodně.
Na otázku kdo jsem já si často mnoho lidí nedokáže odpovědět. Možná jsme si ji ani nikdy nepoložili. Co vás tedy napadne když si položíte otázku: Kdo jsem já? A co vlastně znamená nalezení sebe sama? Já je souhrnem všech dějů a myšlenkových pochodů. Nalezení sebe sama znamená, že nacházíme sebe mimo svoje děje a stavy mysli. Vše, co člověk tvoří v realitě, nejprve tvoří ve své hlavě. Teprve po tom se vše realizuje v materiálním světě. Proč není napsáno ve skutečnosti? Skutečnost je totální harmonie mezi myslí a světem, který je kolem nás. Kdo cítí pocit disharmonie ve svém životě a zmatek, chce utíkat od skutečnosti co nejdál.