Kde jsou moje hranice??

O hranicích - a teď nemyslím ty, mezi státy - slýcháváme vlastně už od malička. Nejdřív je přece museli rodiče nastavovat nám a často je nezajímalo, kde bychom je potřebovali mít my. Dnes je to také ožehavé téma, a to hlavně u výchovy právě dětí. Jak jim ty hranice nastavit, aby byly správně? Někdo dítka dusí už od mala příliš těsnými „ohrádkami“ a někde zas dětem dávají veškerou volnost, takže se pak děti mohou cítit dezorientované a že o ně nikdo nestojí. A tak si hranice začnou vynucovat. Jak? No přece tím, že na sebe upozorňují o to víc.

Je poměrně těžké umět nastavit své hranice i ty dětské tak, aby sloužily a přitom neomezovaly. Proč jsou hranice vlastně důležité? Přirovnala bych to k rybníku. Pokud jsou jeho hráze příliš malé, voda z nich přeteče a zaplaví vše kolem. Pokud jsou příliš vysoké, tzn., že vody je v ní většinou málo a tak se tam hůř žije rybám, ani vy se v tomto „blaťáku“ moc neosvěžíte, ani se tam vlastně nedostanete. Stává se nedostupným životu i všem kolem.

Číst dál: Ztratil/a jsem své hranice – Kdy? Kde? Jak?

Přidat komentář (0 Komentářů)

V době nedávné jsem si tu vylila srdce ohledně strastí z relapsu manželovi nemoci. Zde je odkaz na zmiňovaný článek: Kostlivec ve skříni. Protože téma je dost závažné a zasahující do života ve velké míře, rozhodla jsem se napsat část II. V této oblasti se mi stala totiž taková zvláštní věc. Jednoho dne jsem pracovala na počítači, když v tom zazvonil zvonek. Přišla má maminka něco mi jen předat mezi dveřmi. Stály jsme na chodbě a povídaly si.

Po návratu k počítači mi na obrazovce běželo video.

Nechápala jsem a nechápu doteď, kde se mi tam vzalo. Maminka tu byla něco málo přes deset minut, video právě dokončovalo osmou minutu. Chvíli jsem seděla a pozorovala o co jde a přemýšlela jsem, jak je to možné. Nic mě nenapadlo. Každopádně téma tohoto videa bylo více než zajímavé. Na videu byl mladý muž popisující svou zkušenost s psychickou chorobou a jakým způsobem se zbavil léků a vůbec, jak se mu povedlo nad nemocí snad zvítězit. Ve videu bylo řečeno i pár odkazů na další organizace zabývající se těmito onemocněními a hlavně o lepším přístupu k nemocným. Video bylo docela dlouhé a tak jsem jen odkaz přeposlala manželovi. 

Číst dál: Kostlivec ve skříni II.

Přidat komentář (0 Komentářů)

Dnes jsme měli zajímavý zážitek na obědě. Byli jsme v jedné restauraci na Tř. Kpt. Jaroše. Povídali jsme si a po dezertíku jsme zaplatili. Manžel se mě zeptal, jestli ještě posedíme, nebo už půjdeme. Mě se moc nechtělo, bylo mi příjemně a tak jsem mu řekla, že záleží na něm, že já nikam nespěchám. A tak jsme ještě chvilku zůstali sedět.

V tom k nám přišel nějaký cizí starší muž.

Pozdravil a ptal se, jestli už jsme se viděli. My nechápavě hleděli a tak pokračoval otázkou, jestli jsme v této restauraci poprvé. Odpověděli jsme, že už jsme tu několikrát byli, chodíme sem docela pravidelně. Ale že jeho tedy neznáme. Představil se nám jako majitel budovy, restaurace i hotelu nad ní. A že nás přišel pozdravit. Byla jsem moc mile překvapena, že by přišel majitel pozdravit své hosty, to se mi ještě nestalo.

Číst dál: I na obyčejném obědě se dějí neobyčejné věci

Přidat komentář (0 Komentářů)

Temné tabu 

Téma, které hodlám odkrýt, je pro mě jedna z nejtěžších věcí, které zde hodlám popsat. Odhodlávala jsem se k tomu docela dlouho a snad dokážu dobře vysvětlit důvody. Informace, které sem chci napsat, jsou hlavně pro lidi, kteří se s tímto tématem setkali možná jen skrze zprávy z TV, které jsou dost často hodně zkreslené a podané lidem tak, aby zněly co nejvíce dramaticky... Je to další tabu, mezi lidmi, myslím, že ještě horší než nějaká menstruace. Jde o psychické poruchy, psychiatrické nemoci, duševní onemocnění, je jedno jak to nazveme, prostě hodně lidí to nazývá bláznovstvím.11515 32446 deprese fotolia 2 300x237

Číst dál: Kostlivec ve skříni

Přidat komentář (0 Komentářů)

Naše malá holčička už dorostla do školního věku. A tak má za sebou první půl rok, coby prvňáček. Včera přinesla domů své první vysvědčení. Samozřejmě jsme to museli náležitě oslavit. Koupila jsem dort a malinovou roládu a od tatínka dostala zvláštně krásnou kytičku. Povídali jsme si, jak si pamatujeme první třídu my a v tom jsme si vzpomněli, že vlastně vysvědčení máme doma schovaná.

Našli jsme nejen vysvědčení, ale i moje dvě žákovské knížky.

První vysvědčení moje i mého manžela vypadalo stejně a já si vzpomněla na moje zklamání. Čekala jsem na něm jedničky a ono tam bylo jen to, že jsem zkrátka prošla a kolik jsem zameškala hodin. Můj jediný rok ve škole, kdy jsem měla samé „biče“, a na vysvědčení nejsou. Manžel na tom byl podobně, jen jako nejstarší potomek tolik neřešil vzhled tohoto kusu papíru.

Číst dál: Včera bylo vysvědčení

Přidat komentář (4 Komentáře)