V době nedávné jsem si tu vylila srdce ohledně strastí z relapsu manželovi nemoci. Zde je odkaz na zmiňovaný článek: Kostlivec ve skříni. Protože téma je dost závažné a zasahující do života ve velké míře, rozhodla jsem se napsat část II. V této oblasti se mi stala totiž taková zvláštní věc. Jednoho dne jsem pracovala na počítači, když v tom zazvonil zvonek. Přišla má maminka něco mi jen předat mezi dveřmi. Stály jsme na chodbě a povídaly si.

Po návratu k počítači mi na obrazovce běželo video.

Nechápala jsem a nechápu doteď, kde se mi tam vzalo. Maminka tu byla něco málo přes deset minut, video právě dokončovalo osmou minutu. Chvíli jsem seděla a pozorovala o co jde a přemýšlela jsem, jak je to možné. Nic mě nenapadlo. Každopádně téma tohoto videa bylo více než zajímavé. Na videu byl mladý muž popisující svou zkušenost s psychickou chorobou a jakým způsobem se zbavil léků a vůbec, jak se mu povedlo nad nemocí snad zvítězit. Ve videu bylo řečeno i pár odkazů na další organizace zabývající se těmito onemocněními a hlavně o lepším přístupu k nemocným. Video bylo docela dlouhé a tak jsem jen odkaz přeposlala manželovi. 

Číst dál: Kostlivec ve skříni II.

Přidat komentář (0 Komentářů)

Temné tabu 

Téma, které hodlám odkrýt, je pro mě jedna z nejtěžších věcí, které zde hodlám popsat. Odhodlávala jsem se k tomu docela dlouho a snad dokážu dobře vysvětlit důvody. Informace, které sem chci napsat, jsou hlavně pro lidi, kteří se s tímto tématem setkali možná jen skrze zprávy z TV, které jsou dost často hodně zkreslené a podané lidem tak, aby zněly co nejvíce dramaticky... Je to další tabu, mezi lidmi, myslím, že ještě horší než nějaká menstruace. Jde o psychické poruchy, psychiatrické nemoci, duševní onemocnění, je jedno jak to nazveme, prostě hodně lidí to nazývá bláznovstvím.11515 32446 deprese fotolia 2 300x237

Číst dál: Kostlivec ve skříni

Přidat komentář (0 Komentářů)

Naše malá holčička už dorostla do školního věku. A tak má za sebou první půl rok, coby prvňáček. Včera přinesla domů své první vysvědčení. Samozřejmě jsme to museli náležitě oslavit. Koupila jsem dort a malinovou roládu a od tatínka dostala zvláštně krásnou kytičku. Povídali jsme si, jak si pamatujeme první třídu my a v tom jsme si vzpomněli, že vlastně vysvědčení máme doma schovaná.

Našli jsme nejen vysvědčení, ale i moje dvě žákovské knížky.

První vysvědčení moje i mého manžela vypadalo stejně a já si vzpomněla na moje zklamání. Čekala jsem na něm jedničky a ono tam bylo jen to, že jsem zkrátka prošla a kolik jsem zameškala hodin. Můj jediný rok ve škole, kdy jsem měla samé „biče“, a na vysvědčení nejsou. Manžel na tom byl podobně, jen jako nejstarší potomek tolik neřešil vzhled tohoto kusu papíru.

Číst dál: Včera bylo vysvědčení

Přidat komentář (4 Komentáře)

Dnes jsme měli zajímavý zážitek na obědě. Byli jsme v jedné restauraci na Tř. Kpt. Jaroše. Povídali jsme si a po dezertíku jsme zaplatili. Manžel se mě zeptal, jestli ještě posedíme, nebo už půjdeme. Mě se moc nechtělo, bylo mi příjemně a tak jsem mu řekla, že záleží na něm, že já nikam nespěchám. A tak jsme ještě chvilku zůstali sedět.

V tom k nám přišel nějaký cizí starší muž.

Pozdravil a ptal se, jestli už jsme se viděli. My nechápavě hleděli a tak pokračoval otázkou, jestli jsme v této restauraci poprvé. Odpověděli jsme, že už jsme tu několikrát byli, chodíme sem docela pravidelně. Ale že jeho tedy neznáme. Představil se nám jako majitel budovy, restaurace i hotelu nad ní. A že nás přišel pozdravit. Byla jsem moc mile překvapena, že by přišel majitel pozdravit své hosty, to se mi ještě nestalo.

Číst dál: I na obyčejném obědě se dějí neobyčejné věci

Přidat komentář (0 Komentářů)

Předtím, než jsem potkala mého manžela, jsem byla docela zoufalka. Vztahy mě nějak ne a ne vyjít a já tak moc toužila po lásce, po objetí, po tom být milovaná. Když jsem se do někoho zamilovala, až s velkým hodně velkým odstupem času jsem zjistila, jak jsem se začala chovat. Ha ha, vlastně mi to úplně docvaklo až včera.

Přeměnila jsem se v někoho jiného. Tak moc jsem se chtěla zalíbit, zaujmout a „ulovit“, že jsem se proměňovala v tu, která jsem myslela, že se onomu muži bude líbit. Proč jsem to dělala? Jak jsem psala, byla jsem zoufalka. Cítila jsem neúprosnou samotu, deprese mě válcovaly ve velkém. Všechny moje vrstevnice měly za sebou už i několik vztahů a já pořád nic. Připadala jsem si děsná, divná, nemožná. Vždyť mě nikdo nechce, tak to přece není normální. Je na mě něco špatně. A tak jsem se přetvařovala, maskovala a hrála divadýlka. Nic platné mě to ovšem nebylo.

Číst dál: Jak si zoufalky šlapou po štěstí

Přidat komentář (0 Komentářů)