Tento článok je určený nielen hráčom multimediálnych hier. S trochou predstavivosti si takú hru dnes dokáže vybaviť pred očami skoro každý. Počítačové hry takmer vždy vytvárajú určitú virtuálnu realitu, do ktorej sa hráč má ponoriť. Či už ide o virtuálnu plochu s kartami v prípade Solitéru alebo pokročilú 3D simuláciu postapokaliptického sveta v prípade Falloutu. Počítač alebo herná konzola sa nám stáva predĺženou rukou nohou či inou časťou tela, ktorou ovládame postavičku vo virtuálnom svete. Poďme sa teda pozrieť ako do toho celého zapadá náš vlastný život.

Do virtuálnych svetov sa hráči po celom svete noria na hodiny a hodiny denne. Ja som bol tiež jedným z nich a aj teraz si raz za čas zahrajem, ale už to nie sú dlhé hodiny skôr len minúty. Kupujeme si drahé príslušenstvo v podobe joystickov, volantov, interaktívnych rukavíc a podobných technických výdobytkov aby bol dojem z virtuálnej reality čo najskutočnejší. Stojí to pomerne dosť peňazí a hlavne vo virtuálnej realite rastieme na úkor tej našej skutočnosti “tam vonku”. Len málokomu sa podarí úspech z videohry preniesť do reality tak aby mu bol skutočne ku prospechu.

Číst dál: Život ako virtuálna realita

Přidat komentář (0 Komentářů)

Včera jsme se na našem Duchovním putování věnovali chvíli jednomu stále opakujícímu se tématu. Souviselo dost úzce se zodpovědností. Stává se mi totiž často, že se někdo přihlásí, dokonce potvrdí účast a nakonec nepřijde. Bez omluvy. Nebo se omluví až se zpožděním. A tak opakovaně dostávám otázky od těch, kteří přišli, jak je to možné? Jak to, že nemá dotyčný špetku zodpovědnosti a neomluví se?

Když jsem toto téma řešila s dalšími lektory a lektorkami, mají stejné zkušenosti. Přiznám se, že na začátku mě to rozčilovalo. Hlavně v momentě, kdy jsem měla přihlášených vícero lidí, doma jsem měla nemocnou dceru, kterou jsem nabalila do auta a jela s ní. V Brně jsem ji předala manželovi a on ji zas odvezl domů. Mě nakonec nikdo nepřišel. Tehdy jsem na nezodpovědnost druhých narazila docela tvrdě. To už je ale doba před rokem a půl. Od té doby jsem si tak nějak zvykla, nemocnou dceru už prostě nevozím a tento jev mezi lidmi jsem přijala jako normál.

118952430 ab82cec62f oVnímám to tak, že dotyčný se zalekne na poslední chvíli sám se sebou něco udělat, bojí se té zodpovědnosti a tak prostě couvne. Možná to je také nějaké podvědomě zašité malé rebelství. A výmluv se dá najít spousta. Ti, kterým se stane, že jim do toho opravdu něco vleze a zkrátka jim to nevyjde, se většinou také ihned omlouvají. U ostatních se mohu jen a jen domnívat, ale to mě může zavést na spoustu mých omylů a tak je lepší to zkrátka raději neřešit, neposuzovat.

Číst dál: Zodpovědnost

Přidat komentář (0 Komentářů)

V nejtěžších chvílích v životě, na svou tíhu zůstanete sami.

Možná to zní dost pesimisticky nebo sobecky. Nemyslím to tak ale. Myslím to realisticky. Nikdo si to za vás neodtrpí. Procházíte si tím stejně sami. Rozdíl je v tom, jestli máte na koho se obrátit, komu si říct o pomoc a také zda máte svůj nějaký krizový plán či režim. Nebo nemáte opravdu nikoho ani žádný plán. Ale stejně si to prožijete. I kdyby se vaše okolí snažilo, jak chtělo.

Tak jak to prožít a přežít?

Pro ty, kteří nevíte o našem trápení, o nemoci mého manžela, tak trpí schizoafektivní poruchou. Už jsem se o tom rozepsala v článcích Kostlivec ve skříni I, II, III. Kdo nemá představu, o čem tato nemoc je, tak se to velice těžko vysvětluje. Každopádně je to docela velký náklad na bedra jak moje, tak jeho a teď už i naší malé dcery.

Číst dál: Jak přežít nejtěžší chvilky života

Přidat komentář (2 Komentáře)

„Obdivuji, jak to všechno zvládáš“, „Ty jsi tak silná, ty to zvládneš“, „Jak to děláš, že to zvládáš? Na tvém místě bych to nedala…“

Tyto věty slýchávám poslední dobou často. Vím, že jsou myšleny dobře a na podporu. Přesto někde hluboko ve mně se něco vzpouzelo. Něčím mě to naštvávalo a nikdy nevím, jak na tyto věty reagovat.

Prostě musím, co mi zbývá. Co na to odpovědět?

Musím? Opravdu musím?

Číst dál: Nejlepší věta podpory: Nemusíš to vydržet

Přidat komentář (0 Komentářů)

S touto otázkou se dřív nebo později setká každý z nás. Vždyť už jen na pohovoru při vstupu do zaměstnání, kde se nás ptají „a jaký si představujete plat“ se ocitáme leckdy na tenkém ledě – mám si říct raději více nebo méně, či průměrně? Co bude správně?

Stejně tomu tak je, když začnete brát od zákazníků peníze „za hodinu“. A je jedno jestli jste terapeut/lektor nebo instalatér. Tak jako tak si jen a jen vy musíte stanovit tu svou cenu, svou hodnotu. Bude to pro zákazníka moc nebo málo? Bude za moje služby někdo ochotný zaplatit nebo se budu zdát až podezřele pod cenou?

Číst dál: Jakou mám cenu?

Přidat komentář (0 Komentářů)