V době nedávné jsem si tu vylila srdce ohledně strastí z relapsu manželovi nemoci. Zde je odkaz na zmiňovaný článek: Kostlivec ve skříni. Protože téma je dost závažné a zasahující do života ve velké míře, rozhodla jsem se napsat část II. V této oblasti se mi stala totiž taková zvláštní věc. Jednoho dne jsem pracovala na počítači, když v tom zazvonil zvonek. Přišla má maminka něco mi jen předat mezi dveřmi. Stály jsme na chodbě a povídaly si.

Po návratu k počítači mi na obrazovce běželo video.

Nechápala jsem a nechápu doteď, kde se mi tam vzalo. Maminka tu byla něco málo přes deset minut, video právě dokončovalo osmou minutu. Chvíli jsem seděla a pozorovala o co jde a přemýšlela jsem, jak je to možné. Nic mě nenapadlo. Každopádně téma tohoto videa bylo více než zajímavé. Na videu byl mladý muž popisující svou zkušenost s psychickou chorobou a jakým způsobem se zbavil léků a vůbec, jak se mu povedlo nad nemocí snad zvítězit. Ve videu bylo řečeno i pár odkazů na další organizace zabývající se těmito onemocněními a hlavně o lepším přístupu k nemocným. Video bylo docela dlouhé a tak jsem jen odkaz přeposlala manželovi. 

 Ten do té doby prožíval něco jako "vědomé ignorování". To, že musí brát léky, mu vadilo vždycky. Pokoušel se s tím nějak smířit. Ale byla to jediná věc, kterou si nuceně připomínal, že něco u něj není v pořádku. Bylo těžké se na to téma i bavit, nevěděla jsem nikdy čím ho mohu ranit. Jen při zmínce jsem cítila, jak atmosféra houstne.

Až do této doby, kdy ke mě doputovalo ono video.

Rozjel se zajímavý koloběh. Manžel zjistil, že ve Finsku v určité organizaci, se naučili úplně jiný systém v přístupu a léčbě k pacientům a nejen k nim. Začaly se k němu hrnout informace o tom, jak se dá léčit tato nemoc s minimem léků, a to na vědecky dokázaných projektech. Dokonce našel skupinu, která se tomu již věnuje u nás. Založil si k tomu i svůj vlastní web a rozhodl se, že bude maximálně nápomocen tyto metody rozšířit i u nás a hlavně by je chtěl osobně vyzkoušet. Ve Finsku, kde jsou průkopníci v onom boji, se tato metoda jmenuje Open dialog (otevřený dialog). Fungují zde terapeuti, psychologové, sestry i psychiatři na jedné lodi. Jsou nápomocni pacientům v akutní fázi a také jejich blízké rodině. Nejedná se zde o pacientovi, ale s pacientem a také stejně důležitě se bere rodina. Každá osoba v kruhu má stejná práva. Často nedochází ani k umístění pacienta v léčebně, dokonce se většinou obejdou i bez podání léků. Nemoc neléčí, ve většině případů nemoc vyléčí...   

Já sama zatím nerozumím tomu, jak se relaps dá ukočírovat, každopádně mě to hodně zaujalo a svitla nám jiskra naděje, že bude lépe. Spousta lidí má v našich léčebnách velké obtíže, ale protože kontroly těchto ústavů probíhají převážně v papírové podobě, kde na papír se dá samozřejmě napsat ledasco, se tak nic neřeší, nic se nezjistí. Já sama osobně s tím mám bohužel zkušenosti.

Po stížnosti na postupy personálu mi bylo sděleno, že v dokumentech nic takového není zaznamenáno...

Myslíte si, že ošetřovatel zapíše do složky pacienta "dnes, poté, co jsem pacienta přikurtoval, jsem mu dal přes hubu, aby neřval..." ?? Kdepak, dokonce jsem se dozvěděla, že přikurtovaný byl jen na nezbytně nutnou dobu (což asi celá noc podle nich je...), a to 2x ve dvouměsíčním pobytu.... Dalším úžasným aktem byla reakce sestry na moje varování, že manžel se opět rozjíždí. První, co udělala, bylo nahlédnutí do knihy, následně mi bylo sděleno, že podle zprávy je stabilizován... Co je psané, to je přece dané.... A pacienti? Ti si samozřejmě vymýšlí.

Pro mě samotnou v té době bylo hodně vítané, že začala nezisková organizace Práh pořádat skupinky pro rodinu a přátele pacientů. Hodně mi pomohlo rozebrat všechny starosti s lidmi, kteří jsou na tom stejně jako já, pod vedením psychologa. A z tohoto důvodu, že sama vidím, jak je nezbytná pomoc všem, kterých se tato nemoc dotkne, že je důležitý osobní přístup ke všem zúčastněným, jsem se rozhodla zapojit nějakým způsobem i já sama. Prozatím jsem tu pro individuální setkání s lidmi, kteří mají právě ve svém blízkém okolí někoho s touto nemocí - jen tak k vyslechnutí, k nějaké radě. Chystáme se také na schůzku právě s organizací, která se snaží podobný systém jako Open dialog dostat k nám - Narativ.A pro info, zde je manželova adresa jeho nově založeného webu: Křižovatka duše

 

I tento článek jsem psala před nějakou dobou a věci se pohnuly vpřed. Systému podobný Open dialogu se uchytila i další organizace - Celzus v Brně. Vůbec se v tom hodně věcí prolomilo a změnilo. Např. i manžel pořádal v Brně větší akci - Setkání s Willem Hallem (to je ten mladý muž z onoho zázračného videa). Will totiž jezdí po celém světě učit novému přístupu a novým možnostem. My sami pořádáme pravidelně přednášky s diskuzí na  toto téma. V Brně existuje také skupina Slyšení hlasů, kam je možné se zajít vypovídat do podpůrné skupiny. Manžel pořádá každý čtvrtek a sobotu večer povídání přes internet, kde je vše zcela anonymní. Časy a možnosti připojení naleznete také na jeho stránce či na FB. Manžel začal léky postupně vysazovat, chodí pravidelně k terapeutce, na tyto skupiny a pořádá akce. Věříme, že existují možnosti, jak se léčebně vyhnout a ukočírovat tyto stavy za pomocí těchto všech lidí. 
0
0
0
s2sdefault