Předtím, než jsem potkala mého manžela, jsem byla docela zoufalka. Vztahy mě nějak ne a ne vyjít a já tak moc toužila po lásce, po objetí, po tom být milovaná. Když jsem se do někoho zamilovala, až s velkým hodně velkým odstupem času jsem zjistila, jak jsem se začala chovat. Ha ha, vlastně mi to úplně docvaklo až včera.

Přeměnila jsem se v někoho jiného. Tak moc jsem se chtěla zalíbit, zaujmout a „ulovit“, že jsem se proměňovala v tu, která jsem myslela, že se onomu muži bude líbit. Proč jsem to dělala? Jak jsem psala, byla jsem zoufalka. Cítila jsem neúprosnou samotu, deprese mě válcovaly ve velkém. Všechny moje vrstevnice měly za sebou už i několik vztahů a já pořád nic. Připadala jsem si děsná, divná, nemožná. Vždyť mě nikdo nechce, tak to přece není normální. Je na mě něco špatně. A tak jsem se přetvařovala, maskovala a hrála divadýlka. Nic platné mě to ovšem nebylo.

 

A pak přijel princ na bílém koni.

Tedy spíš chlapec v náklaďáku až z Košic... Protože jsem tento vztah řešila rozumem, viděla jsem, že je o skoro 4 roky mladší, nemá ještě ani maturitu (já pracovala), bydlí neskutečně daleko a je to zkrátka „jen“ kamarád na dopisování, kterému náhodou vyšla cesta do Brna na návštěvu. Ani ve snu mě nenapadlo něco si s tímto klučinou začínat.

Jenže osud tomu chtěl jinak, však už jen to, jakou „náhodou“ jsme se poznali, je neuvěřitelné. Já se s tímto klukem cítila úžasně přirozeně. Nemusela jsem si na nic hrát a světe div se, on mě bral v celé mé této kráse. Cítila jsem se svá a jeho jsem vnímala jako někoho, koho znám snad odjakživa. Nemusela jsem mu nic dokazovat, ani se mu něčím zavděčit. Hned po pár hodinách našeho prvního setkání přeskočila jiskra...

Tím pohádka neskončila, začal nám dost komplikovaný, ale krásný vztah, který, jak už to bývá, i s novými komplikacemi přetrvává nadále. Z tohoto kluka vyrostl muž a stal se mým manželem.

 

Proč jsem tento dlouhý příběh dala do těchto pár vět?

Protože jsem si uvědomila, jak stejnou chybu dělá spousta lidí. Přetvářky, divadýlka, hraní si na někoho, kým nejsem. Stejně nebudete přirození. Protějšek to vnímá, ač ne často vědomě. A jak dlouho si myslíte, že toto přetvařování a vpasovávání se do rolí, které vám nejsou přirozené, zvládnete hrát? Není to vůbec dobrý začátek vztahu a pevné základy vám to nepostaví. 

Hledejte si protějšek takový, kde se budete cítit přirozeně, sami sebou. Kde se nebudete muset vtěsnávat do něčeho, čím nejste. Kdy vás dotyčný nebo dotyčná bude přijímat takové, jací jste. Teprve potom se může vztah přirozeně vyvíjet, růst a nebudete se bát, že jednou pravda vyjde najevo.

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment