Ano, ano, už se nám to zase blíží. Děti už pomalu obchází strach a napětí a zároveň se těší, co dobrého dostanou. Já mám tyto svátky moc ráda, jen se ve mně trochu odehrávají boje. Říkám si, že se mi nechce dceři lhát a vymýšlet si, že přijde ta, pro ni, pohádková postava a že dárky pod stromek dává Ježíšek. Ale na druhou stranu si pamatuju sama to kouzlo, které tyto tradice mají. Jak jsem poznala už jen podle vůně v pokojíku, že mám za oknem dobroty. Cinkání zvonečků mi znělo tak kouzelně. A jak jsme z okna každý rok vyhlíželi "Ježíška", jestli ho konečně zahlédneme. A tak jsem o tato kouzla nechtěla připravit ani ji. Jak to ale udělat?

Lhát jí, nebo jí narovinu říct, jak to je?

Co se týče Mikuláše, tak se to tak nějak vyřešilo samo. Před rokem mi sdělila, že se ale vůbec netěší na vánoce. Několikrát to opakovala a jednou se u toho dokonce rozplakala. Nechápala jsem proč. A pak z ní vypadlo, že se vlastně netěší na Mikuláše. Bála se. Nikdy u nás čert nebyl, ale stačila jí jen ta představa, že venku chodí čerti. Je to dítě jako každé jiné, takže svědomí úplně čisté neměla. Začala si stavět své strachy, jak ji čert odnese do pekla. To jsem ale přece nechtěla, aby se bála, aby se netěšila na vánoce.

A tak jsem jí loni vysvětlovala, kdo to byl sv. Mikuláš a kdo byl Ježíš a že to byly tak významné osoby, že si lidé připomínají jejich život tímto způsobem. Že se převléknou za Mikuláše a k tomu přibyl pomocník Anděl a pro zlobivé děti čert. Ale že ona není zlobivá, takže se čertů bát nemusí. Hlavně, když jsou to také převlečení lidé.

Jenže...

Když si pozvete Mikuláše, tak máte určitou představu o jeho chování. Bohužel, dotyčný má představu často diametrálně odlišnou. Jsme naučení poučovat, kázat a přesvědčovat o správnosti svých názorů a obzvlášť u výchovy malých ratolestí. Tak to často vložíme i do autoritativní postavy Mikuláše. Proto dcera nesnášela, když ji „Mikuláš“ přesvědčoval o tom, jak by se správně měla chovat. Zakončíc to dodatkem „a pošlu čerty, ať se podívají, jestli to dodržuješ...“, se pak samozřejmě bála, že když jde spát, budou jí za oknem pozorovat čertíci. (Strach jí přetrval i několik měsíců.)

Po vysvětlení, že se nejedná o opravdového sv. Mikuláše, ale o převlečeného člověka, nastal obrat. Začala se na tento pohádkový večer moc těšit. Dnes byla docela zklamaná, když jsem jí řekla, že nikoho nemůžu sehnat, aby jí toho Mikuláše udělal. Na Ježíška ještě stále věří, ale už se mě ptala, jak to, že se objeví dárky pod stromkem. Já jí slíbila, že na Štědrý den jí to „tajemství“ prozradím.

A proč jsem měla potřebu podělit se o kousek mého rodinného života?

Protože by mě zajímalo, jací Mikulášové chodili či chodí k vám. Jestli jsou to ti, kteří rozdávají pohodu a lásku, ti kteří berou děti takové, jaké jsou i s tím, že zkrátka občas zlobí. Vyzvednou jejich přednosti a ocení jejich snahu být co nejlepším člověkem. Nebo máte zkušenosti s Mikuláši, kteří poučují a dávají rady, co se smí a co ne a děsili děti čerty s předčítáním jejich „hříchů“ ze zlaté knihy.

Abych pravdu řekla, z tohoto důvodu se mi Mikuláše shánět ani nechtělo. Moje dcera je prostě člověk, jako každý jiný. Učí se, a to i vlastními chybami. Já taky občas „zlobím“ a nepotřebuji, aby mě pak „někdo“ napravoval v domnění, že on přece ví líp, jak se mám v každé situaci chovat.

A pokud některému dítěti děláte Mikuláše vy, prosím, zvažte svá slova. Děti vás berou na 100% vážně a často si vaše věty pamatují do posledního slova ještě spoustu let po vaší návštěvě.

0
0
0
s2sdefault