Přiznám se, že pro mě jako člověka pocházejícího z ortodoxní katolické rodiny, slova jako stigmata nebo stigmatizace ve mně donedávna evokovala něco zvláštního, neuvěřitelného. Měla jsem pocit, že stigmatizovaný člověk musí být něčím významný, zázračný, tajemný prostě jiný a odlišný než normální smrtelníci. Ale to bylo, jak jsem už řekla, do nedávné doby.

Dnes mám naopak dojem, že stigmatizace spíše omezuje, než vymezuje a rozhodně nevyvolává tichou pietní úctu. Dnes ji vnímám daleko víc jako opovrhování a ponižování. Nevěříte?tree 753069 1280

Zkuste se sami zamyslet nad svými pocity, když se o někom řekne, že má AIDS nebo Schizofrenii. A jaká reakce se ve vás probudí, jestliže se s takto "postiženým" člověkem dostanete do bližšího kontaktu? Nedej Bože s ním být kdekoliv o samotě!! Co se vám honí hlavou?

Většinou se nám ihned vybaví všechny ty zaručené zprávy a informace z medií, ať už tisku, televize či internetu, kde nás nabádají k ostražitosti a vyvolávají v nás strach z takovýchto lidí. Všimněte si - z lidí, ne z jejich nemoci. Nikoho nenapadne o takových lidech zauvažovat – byť jen na chvíli - jako o lidech zvláštních a zasluhujících si pozornost. A už vůbec nepřemýšlíme, jak se tito lidé cítí a proč je ony hrozné a strašidelné nemoci potkaly. Máme povětšinou ihned utvořený názor, že si to určitě zavinili sami nějakým způsobem života. Pravděpodobně nežili jako ostatní –pěkně spořádaně- a teď to mají! A hlavně je potřeba je někam uklidit, aby nám ostatním nebyli na očích a především aby nikomu neublížili!

death 164761 1280

K dokreslení mého, možná pro vás odvážného tvrzení, uvedu jen malý příklad. Účastnila jsem se se svojí kolegyní školení pro sociální pracovníky. Obě jsme si prošly psychiatrickou léčbou a zakusily jsme na vlastní kůži jaké to je být mezi lidmi, co jsou stigmatizovaní, tzn. nepatřící do "normální" společnosti. Obě toužíme právě pro tuto skutečnost pomáhat lidem, co se s tímhle těžkým cejchem taky perou a chtějí se jako my dvě zařadit zpátky do "normálního" života. Při prvním seznamování, kdy jsme si hledali svá místa ve třídě, jsme si padly do oka s příjemnou ženou a sedly jsme si k sobě. Ihned jsme si potykaly a vypadalo to, že to bude super spolužačka a dobrá kamarádka. Ale druhý den jsme v rámci bližšího seznamování, měli všem říct, proč jsme se na školení přihlásili a kde budeme po skončení školení pracovat. S kolegyní jsme řekly, že jsme z Prahu a chceme tam po školení i působit. Osobně jsme totiž zažily psychiatrickou léčbu a rády bychom proto pomáhaly lidem s podobnou diagnózou, najít znovu své místo v životě. Po našich odpovědích jsme zaznamenaly u naší sousedky velkou změnu v chování. Už se k nám ze svojí lavice neobracela a téměř se s námi nebavila. O přestávce jsem si ji vzala stranou a zeptala jsem se jí na důvod jejích reakcí. Sdělila mi, že ji naše odpověď velice zaskočila a překvapila, protože si myslela, že jsme fajn a normální holky.

Umím pochopit, že se lidé při setkání s neobvyklou diagnózou nebo nějakým jiným "postižením" druhého člověka chovají nepřirozeně. Docela rozumím i tomu, že se bojí. Ať už toho, co se dostalo do jejich povědomí o psychických nemocech, jež mají shrnuto jednoduše do pojmu schizofrenik. A nebo se také bojí zeptat postiženého člověka na jeho problém, aby se ho nedotkli. Strach chápu, vím jak umí zaslepit. Ale už nerozumím nepřátelství a odtahování se.

stag night 10505 1280V mém prvotním chápání stigmatizace z hlediska víry jsem se domnívala, že se musí jednat o zvláštním způsobem obdarované lidi. Většinou se se svými stigmaty schovávali, ničím si je nazasloužili a nemluvili o bolesti a nepříjemnostech s nimi spojené. Byli obdarováni nečekaně a náhle a museli se s tímto stavem naučit žít. (Většina stigmatizovaných žila několik let a jejich život tato stigmata velice změnila.) V tomto bodu jsou na tom lidé s psychickými problémy stejně. Jejich nemoc se dostavila nečekaně a náhle. Rozbila jejich dosavadní život na tisíce střepů. Způsobila jim bolesti fyzické i psychické a jejich srdce zasáhlo zklamání. Zklamání z reakcí jejich nejbližších, z účinku léků a mnohdy i zklamání ze sebe samých. Někteří tuto bolest neunesou a přestanou bojovat. Ale vím, že mnozí z nás opět začnou střípky svého života hledat a znovu je lepit k sobě. Kousíček po kousku i s vědomím, že jim vyjde něco zcela nového a nepoznaného.

Slepovali jste někdy svůj zamilovaný hrníček na kávu?

heart 195147 1280

Pak jistě víte, jaká je to fuška. Prsty nechtějí poslouchat, střepy vám padají, když to nejméně čekáte a i když se vám nakonec hrnek podaří slepit, je vám jasné, že už z něj zřejmě nebudete moci pít, jen vás bude hřát pohled na něj. Tohle je život s jakoukoliv dlouhodobou nemocí. U té psychické se k vám většinou navíc přidruží i samota. Obejme a nechce pustit. Pakliže se najde člověk nebo lidé, co si stigmat váží a samotu od vás odeženou, máte vyhráno. Vaše stigma přineslo ovoce. Proč tedy stigmatizovat tyhle lidi v tom špatném slova smyslu? Vždyť nám všem přes svou bolest, utrpení a zklamání nesou svědectví, co člověk umí zvládnout a překonat ruku v ruce s druhým člověkem. Stačí jen otevřít srdce, naslouchat si navzájem a vnímat dary, které nám paradoxně naše nemoci přinášejí.

Autor: Marie Hodaňová

0
0
0
s2sdefault