Jak jsem psala v prvním díle, v mém životě o paranormální jevy nebyla nouze. Lidé, kteří těmto věcem nevěří, si klepou na čelo a nevěří mi nebo hledají racionální vysvětlení. Já zatím žádné nenašla, a to co cítím, se prostě logicky vysvětlit nedá. Ať si myslí kdo chce, co chce, vlastním pocitům věřím víc než teoriím skeptiků.

Díky těmto zážitkům jsem byla vlastně pořád tak nějak tlačená k poznávání duchovního světa. Lákalo mě to, chtěla jsem přijít věci na kloub. Ale zároveň jsem se vždycky šíleně bála. Postupem času jsem odkrývala kousíček po kousíčku.

Zjistila jsem sama i z rozhovorů se zkušenějšími, že tyto duše jsou zkrátka různé. Některé neví, že zemřely a tak bloudí naším světem. Některé hledají pomoc, jiné energii. Nejsou zlé, nechtějí škodit, jen nám se to tak může jevit. Existují lidé, kteří tyto zbloudilce dokáží odvést do Světla, tam kam patří. Není radno si s těmito věcmi zahrávat, pokud s tím nemáte žádné zkušenosti ani nadání. Já se např. hřbitovům raději vyhýbám dodnes.

Jsou tu ale i další bytosti. Ty mě osobně naplňují klidem, pohodou, pocitem velké lásky a energii naopak dávají. Občas se mi zadaří je vidět. Běžně je vnímám při meditaci, zde mi to už nedělá problém. A někdy je vidím i bez meditování. Např. na jedné přednášce paní, která se tímto zabývá již delší dobu, jsem za ní viděla krásnou silnou bytost plnou světla. Jde o naše ochránce, anděle. 

Dřív jsem s tímto vnímáním světa spíš bojovala.

Musela jsem si prošlapat svou cestičku. V dnešním světě se můžete dozvědět, jak vnímají tyto energie různí lidé. Každý je totiž může vnímat jinak. Někdo je vidí jako vysoké, duhové bytosti. Někdo je vidí jako světlo, jiní zas přímo vidí bytosti jako lidi. Tak, jako každý prožíváme život jinak, tak i tyto zážitky jsou různé, proto nelze tvrdit, že pokud je jeden vidí tak a druhý onak, že jeden je lhář.

Já nejdříve vnímala spíše duchy. Duše zemřelých. Nebylo mi to nikdy příjemné a roky jsem si říkala, jestli jim mám nějak pomáhat, nebo proč mám tento nechtěný dar. Až v době nedávné jsem si (prozatím) můj postoj ustálila, že toto prostě není moje parketa. Pokud se mi totiž někdo z druhé strany pokouší dát najevo svou přítomnost, spustí ve mně obrovskou vlnu strachu a já nedokážu nic jiného vnímat, jen strach. Proto jsem se víc zaměřila na bytosti Světla, na duchovní průvodce, na anděly. U nich se cítím dobře, tím je lépe dokážu vnímat. A strach a „duchové" šli do pozadí nějak automaticky sami. Čemu dáme pozornost, to sílí.

Ale nebylo to tak vždy.

Nejdřív jsem rádce jen vnímala. Nedá se říct, že bych vnímala jejich hlasy, postavy nebo něco podobného. Jen jsem věděla kolik jich je. Komunikace s nimi probíhá na neverbální, spíše telepatické úrovni. Dlouho jsem si myslela, že to je jen „rozmluva sama se sebou". Rozlišovat jsem to do nedávna nedokázala, dělalo mi to problém. Nevěděla jsem, co je z mé hlavy a co ne. To jsem se naučila až právě v meditaci. Ale vrátím se zpět. Před několika lety jsem začala vnímat, že to všechno není jen z mé hlavy a právě jsem zjistila i počet mých rádců. Jenže v té době přišla manželova ataka jeho nemoci.

V jeho stavu byl pro něho můj dar něco obrovsky úžasného a začal mi ho doslova nutit. Poté přišly jeho vlastní „zkušenosti" a já si uvědomila, že co když to jsou jen bludy? Co když jsme všichni „nemocní"? Přestala jsem věřit svým vlastním pocitům, protože jsem se začala bát. Strach rozmetal mou víru v sama v sebe i mou víru v cokoliv Vyššího. V tom momentě se můj život stal prázdnou slupkou ničeho. Přestal mi dávat smysl. Nevěděla jsem čemu věřit, proč tu jsme. Deprese mě válcovala ve velkém.

Moje víra v život se mi sesypala jako domeček z karet.

A tak jsem musela začít stavět znovu. A protože jsem začala na nových základech, sama vnímám, že je teď moje víra silnější. Víc věřím sama v sebe a svým pocitům. Moje intuice má vždy pravdu a ukazuje vždy správným směrem. Jen se ještě učím ji za prvé poslouchat a za druhé rozeznávat ji od užvaněného rozumu a ega :-).

Takže jak teď vnímám svět?

Znovu jsem navázala spojení se svými rádci. Mám u sebe velmi často archanděla Michaela a vnímám i svého anděla strážného. I ten mi řekl své jméno, ale neprozradím ;-). Vnímám Světelné bytosti ochraňující naši Zemi. Občas vidím auru, zde se pořád učím. Vnímám energii druhých lidí, která mě někdy docela ubíjí, proto se velkým davům a negativním lidem zatím spíše vyhýbám. Také vnímám energii míst. Například taková Pálava má svoje silné energetické pole. Proto tam jezdím velmi ráda.

Toto vše se snažím prohlubovat. Řekla jsem si, že když dokážu vnímat rádce své, jestli dokážu vnímat i rádce ostatních. No první pokusný králík byl samozřejmě můj manžel. A ejhle, šlo to. Následovali další členové rodiny a se všemi to šlo. Většinou se napojuji v meditaci, občas i bez meditování, leč v hladině alfa vždy. Dokážu se do této hladiny dostat velmi rychle. Proto jsem si řekla, že tímto způsobem budu pomáhat také druhým.

Vydala jsem se zkrátka na novou cestu. A proto, že vím, co vím, je moje víra v něco víc, než jen, že se narodíme a umřeme, mnohem silnější a hlavně opravdovější. Víc skutečná a konečně mi dává smysl nejen život ale i tato víra ve Vyšší moc.

Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala s tímto, co mám uvnitř sebe, vyjít do světa. Ve spoustě očí jsem bláznem nebo si zahrávám s ohněm. Styděla jsem se za to, také jsem se bála odsouzení.

Věřím, že když něco děláme s láskou a v Lásce, že to prostě nemůže být špatné. Bylo by to proti všem zákonům. To byl první krok k odsunutí strachu z „ukamenování" na vedlejší kolej. Odvahu mi dodali také lidé, kteří pociťují velmi podobné věci, jako já a jdou „s kůží na trh". A tak se k nim přidávám též a vím, že nás bude rychle přibývat.

Když to shrnu a vrátím se k názvu článku, já osobně ze své vlastní zkušenosti vím, že život není jen narození, nějaké trápení, hledání štěstí tam někde venku a smrt. Věřím, že hloubka života je tak obšírná, že je možné de facto všechno. A každý tuto pravdu máme někde v sobě ukrytou. Náš život by měl směřovat k odhalení této Pravdy. Ale každý svou cestou a nenutit k ní ostatní.

0
0
0
s2sdefault