Povídali jste si jako děti duchařské příběhy? Běhal vám mráz po zádech a se zatajeným dechem jste poslouchali, hlavou se vám honilo, kolik je z toho pravda a kolik je vymyšleno? Já nemusela pro příběhy chodit daleko, sama jsem měla zážitků až až.

Když někomu vyprávím, co vše jsem od dětství zažívala, napjatě poslouchá a kroutí hlavou. U některých vidím ve tváři skepsi, jakoby si v duchu klepali na čelo, jiní zas mají velmi podobné zkušenosti také.

 

Kdy to poprvé potkalo mě?

Asi si nevzpomenu úplně přesně, kdy bylo to moje poprvé, kdy jsem věděla a pamatovala si, že jsem zažila něco ne moc obvyklého. Moje paměť sahá do doby, kdy mi bylo asi 7-8 let. Jeli jsme na týden do Křtin, do ubytovny v zámecké zahradě. Měla jsem tam kamarádku v mém věku. Jely s námi i mladší děti, které jsme dostávaly tak trochu na starost. V zámecké zahradě bylo zábavy dost, celá byla oplocená, takže pro rodiče pohoda, že děti nevyběhnou někam na ulici.

Jednou jsme si všechny děti hrály u ubytovny. Na jednom rohu byl velký keř. Pobíhaly jsme kolem a stavěly si domečky z mechu. Když v tom keř se rozevřel, jako když ho odprostřed odhrnete, abyste se koukli, co se děje za ním. Všichni jsme začali křičet a utíkali jsme pryč. Bohužel ne úplně všichni... Moje mladší sestra, které v té době snad nebyly ani dva roky, tam zůstala ječící stát. Musela jsem překonat svůj strach a vrátit se pro ni.

Jiný den jsem šla s kamarádkou ze zámeckého dvora, kde byla houpačka, dolů po klikatícím se chodníčku k ubytovně. Povídaly jsme si a v tom jakoby ze spodu (směrem právě od toho keře), na nás něco utíkalo. Byly vidět jednotlivé šlápoty v suchém listí, přibližující se rychlým směrem k nám. Opět jekot a utíkaly jsme do ubytovny. Ani nevím, proč jsme o tom tehdy nikomu neřekly. Asi jsme se tak bály, že jsme o tom nechtěly raději ani mluvit.

Dalších spoustu podivných zážitků jsem měla v našem domě.

Měli jsme dům na tři podlaží – suterén, přízemí a patro. Nebyla jsem jediná, kdo v domě běžně slyšel posunovat židle po dlažbě, pouštět vodu, dupot v patře apod. Stejné zážitky měla i moje mamka a sestra. Nebyly to jen zvuky, ale třeba i pachy. Kdy jsem šla jednou spát a nad polštářem se mi vznášel velmi silný pach z nemocniční desinfekce. Když jsem si sedla, nic jsem necítila. Jakmile jsem si lehla, opět jsem to cítila. Na psacím stole mi v noci poskakoval kovový knoflík nebo se nám hýbaly závěsy, i když okno bylo zavřené a topení nejelo. V tomto domě o zážitky nebylo nouze a tento dům prozatím ani nikomu štěstí nepřinesl. Mnohokrát jsem přemýšlela, čím to může být. Jestli se např. v rybníce, který byl kdysi přímo pod domem, někdo utopil.

Stěhování nepomohlo

Z tohoto domu jsem se přestěhovala za přítelem do privatu – do rodinného domu v Bystrci. Ani tam jsem neunikla podivným zážitkům. Hlavně když oba spolubydlící byli ve svých domovech a já zůstala v bytě sama. Po roce jsme se s přítelem přestěhovali do svého prvního bytečku v Chrlicích a tam už si na vlastní kůži vyzkoušel moje paranormální zážitky i můj nynější manžel. Vše ustalo, jakmile jsem pokropila byt svěcenou vodou. Okamžitě při nastěhování do našeho nynějšího domova, první, co jsem udělala, byl tento rituál. Ale asi to nevydrží na pořád, nedávno jsem opět zažila nové dobrodrůžo.

O zážitky nebyla nouze jen doma

Podivné zážitky jsem pociťovala i jinde, než jen v domácím prostředí. Jednou jsme jeli s manželem prozkoumat Stránskou skálu. Nikdy jsem tam nebyla a prý je to tam velmi zajímavé. Vystoupili jsme z desítky na zastávce, kde bych neřekla, že jsme ještě ve městě. Kdo by tam čekal „šalinu". Netušili jsme, kam se vydat, tak jsme našli první cestičku někam do křoví a tam jsme vešli. Přišli jsme k otvorům ve skále, které sice připomínaly jeskyni, ale byly uměle vytvořené.

Já najednou začala prožívat deja vu, protože jsem si v tom momentě vzpomněla na můj sen.

Ten se mi zdál pár měsíců před návštěvou Stránské skály. Šli jsme v něm do nějaké skály, do tunelovité jeskyně, kde vzadu byla další chodba vedoucí doprava. V tom snu jsme šli dál. Něco se nám tam stalo, nemohli jsme se dostat zpět ven.

S manželem jsme neměli ani baterky, tak jsem řekla, že dovnitř nelezu. Jenže manželova zvědavost byla silná a tak se rozhodl, že on si tunel prozkoumá. Já čekala asi uprostřed a přemýšlela o mém snu. Když už manžel byl skoro vzadu, zavolala jsem na něj, jestli je vpravo další chodba. A on, že ano, že by se tam rád podíval. Jen mu bylo divné, že o chodbě vím. Zběžně jsem mu vysvětlila a zavelela návrat zpět – pro jistotu. Naštěstí poslechl a pomalu šel zpět.

Jenže z chodby se vynořilo něco, jako šedivý oblak a „šlo" to za manželem.

Tuhla mi krev v žilách, oblak prostoupil skrze manžela a pokračoval ke mně. No to už jsem na nic nečekala a utíkala jsem pryč. Manžel mě doběhl, ptal se, co se mi stalo a proč mu utíkám. Na tyto věci nejdřív moc nevěřil, ale po mém vyprávění všech zážitků mého života věřit začal a tak ho moc neudivilo, co jsem v jeskyni viděla. Ještě jsem na pár místech Stránské skály cítila divnou energii něčeho „uvězněného" a od této doby jsem tam už nebyla.

Asi dva roky nato jsme se seznámili s jedním výzkumníkem. Vzal nás do chodby na Kraví hoře, večer na Silvestra. Zajímavý zážitek. Šli jsme si s ním sednout do čajovny a povídali si o jeho zkušenostech. Zkoumá totiž právě tyto zvláštní jevy. Dal nám i svou stránku. Doma jsem si prohlížela fotky a pročítala jejich příběhy a zážitky z různých míst v ČR. A pak jsem narazila na fotky ze Stránské skály...

Dokázal vyfotit přesně to, co já tam tehdy viděla.

Se zatajeným dechem a zrychleným tepem jsem fotky ukazovala manželovi, že je to prvně v životě, kdy někdo můj osobní zážitek zdokumentoval. Byli jsme v šoku oba. Zde jsou ony fotky: http://agartha.cz/html/pruzkumy/brno/stranska/index.php (od 7. fotky níže).

Proč jsem se rozhodla o tom všem napsat?

Dočtete se v druhém díle ;-).

 

(poslední fotka použita z webu www.kafelanka.cz a je to přesně ten vchod, kde jsem viděla onen podivný oblak)

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment