Když si vzpomenu na své dětství, tak ani netoužím po návratu do něj. Hlavně mi vzpomínky kazí škola, která mě ničila. Znovu bych se do tohoto bodu vrátit už nechtěla. Tak proč bych měla chtít žít jako dítě?

Sama malé dítě mám a tak se s nimi setkávám o něco častěji a řeším dětské záležitosti více, než jako bezdětná. A je to už delší doba, kdy jsem si začala uvědomovat, jak úžasně děti žijí. I my dospělí často říkáme, že děti mají ten svůj ráj a ať si ho užijí co nejvíce, než jim začne ten „normální" dospělácký život. Život plný povinností, úkolů a zodpovědnosti. Proč jsme si tento život tak ale nastavili?

Jde přenést kousek toho dětského ráje do našeho života?

 

Co je myšleno tím dětským rájem? Tak schválně – děti neřeší čas. Malé děti ho ani neumí. K čemu taky? Mají den a noc. To jim stačí. Ve dne poznávají svět a v noci spí. Všimněte si, jak jde maminka s malým dítkem a to dítko se zastaví a začne obdivovat kytičku nebo broučka na zemi. A maminka netrpělivě „tak už pojď, spěcháme, musíme tam být včas". Co to pro to dítě znamená „musíme tam být včas". Proč? Co je to? Však přece teď je tu ta kytička, jen se na ni chce podívat a může se jít dál. Za další zatáčkou sice bude bojovat o život žížala a to je přeci podívaná, jak se ta divná hadička kroutí a svíjí... Někdo čeká? Tak ať nečeká, je to jeho problém, že čeká.

Jistě, my dospěláci čas potřebujeme. Abychom stihli schůzku, přijít včas do práce, aby nám neujel autobus nebo vlak, protože další jede až za půl hodiny, a to už bychom nestihli seriál v televizi. Dětství jsem měla v době, kdy nebyli mobily. Jak je možné, že s kamarádkou jsem se sešla na daném místě včas. Jak to, že domů jsem dorazila tak, aby se maminka nebála, kde jsem. Nebylo by super, kdybychom do práce došli prostě ráno a odešli odpoledne? Nebo si každé ráno v práci v týmu domluvit, co je za ten den třeba udělat a až to uděláme, můžeme jít? Děti zkrátka ví, jak se žije v „tady a teď", v přítomnosti. My v práci řešíme rodinu a v rodině řešíme práci. Pak si jdeme zaběhat, nebo se projít, ať máme čistou hlavu, ale co děláme při této činnosti? Přemýšlíme nad všemi těmi věcmi, které se nám staly, které se staly jiným, co musíme udělat a jak to máme těžké... Opět nejsme v přítomnosti.

Sprostá a škaredá slovíčka

Moje dcera jednou odpoledne něco dělala v obyváku a najednou zakřičela „kurvana". Měla tehdy asi kolem 4 let. Já vytřeštila oči a říkám jí: „co??!". Údiv mi vyšel úplně automaticky a tak, abych zachránila situaci, jsem se jí zeptala, co je to za slovo, že ho neznám. Prý ho říkala kamarádka ve školce. Ptám se jí: „a ty víš, co to slovo znamená?" a ona, že ne. „Proč ho tedy používáš, když ani nevíš, co to je?" „Hmm, nevím." Ptala se mě, co to znamená. No já toto spojení neznala a tak jsem jí po pravdě odpověděla, že to slyším poprvé a netuším. Od té doby jsem ho neslyšela.

Děti pochytí spoustu slov od ostatních dětí, od dospělých i od nás samotných. A opakují. Učí se opakováním. ALE neřeší, zda je to slovo špatné či ne. Prostě je to další nové slovo. Co z toho slova uděláme, záleží jen na nás. Nedávno jsme se (už asi po sté) s dcerou dohadovaly o jejím nepořádku v bytě. Já už supěla, protože to bylo tolikrát a ona vzdorovala a tak jsem supěla víc a ona vzdorovala ještě víc... Boj kdo z koho. Já trvala na svém a ona to zakončila bouchnutím dveří a nadáváním, že už nemá maminku, a že jsem ta nejzlejší maminka. Mě to ranilo, jako asi každou maminku, která své dítě miluje. Pak jsem si ale uvědomila jednu věc: ona má v sobě nějaké svoje primární emoce. Primární emoce jsou ty prvotní, které bychom měli nechat vyjít ven. Potom se v nás totiž ukládají a stanou se z nich emoce sekundární a ty jsou daleko víc „bouchací". To jsou ty sopky v nás, ty tlakové hrnce. Ona ze sebe dostávala tyto primární emoce. Nemyslí to tak, že jsem opravdu nejzlejší, protože tak uvažuju já, jako dospělá. Hned to beru osobně. První moje reakce byla: „moje dítě už mě nemá rádo". Ne, tak to není. Ona v danou chvilku cítila nepochopení, ale slova pro ni jsou jen slova. Jen prostředek toho, jak pustit páru ven.

Krátká pohádka – nebo snad tvrdá realita?

Znám jeden příběh, snad ho tu napíši co nejvěrněji. Tento příběh se odehrával před spoustou let. Skupina malých skautíků šla na výlet s opatem. Ten se někde zdržel a kluky poslal napřed. Kluci šli, povídali si, smáli se, když v tom potkali prostitutku. Nikdy takovou ženu neviděli a tak ani netušili, co je zač. Byla tak zvláštně oblečená a tak se jí ptali, proč má tak málo oblečení. Ona jim odpověděla, že to patří k jejímu povolání. „Jaké máte povolání?" ptali se jí. „Já jsem prostitutka" odpověděla jim. „Co je to prostitutka?" nechápavě kroutili hlavami kluci. „To je takové povolání, že když mi dáte peníze, tak se třeba svléknu do naha" řekla jim na to. Kluci udělali hlouček a něco si špitali. Začali vytahovat mince a dávat dohromady nějaké peníze. Podali je potom prostituce a řekli, ať se tedy svlékne. Ona je přijala a svlékla se do naha. Jenže kluci nějak nevěděli, co dál. Nahá žena je tu, no a co. A tak si řekli, že by mohli společně udělat kolečko a točit se a tančit do kola. Žena na to přistoupila a tak se chytli za ruce a točili se dokola. V tom se vrátil opat a byla mela. Začal klukům nadávat, že co jsou to za hříšníky, když tam mají nahou prostitutku. Tu vyhnal s nemilými slovy a kluky pokáral, že jsou to ostudy a velcí hříšníci. Co se stalo? Kluci ve veškeré své nevinnosti neviděli v nahé ženě nic špatného. Neměli ani pocit, že oni dělají něco zle. Však ani nedělali. Co se v nich mohlo začít odehrávat po výbuchu jejich průvodce? Kam je dožene hanba a stud za něco, čemu ani sami nerozuměli?

Slova a svět děti berou tak jak je. Neposuzují, neodsuzují.

A to se dostávám k dětské lásce, kterou my dospělí už moc neovládáme. Je to láska bez omezení, bez hranic, bez očekávání, bez podmínek. Dítě svoji maminku miluje takovou, jaká je. Od určitého věku i tatínka berou jako důležitou osobu a milují ho takového, jaký je. Dítě neřeší, jestli má rodiče moc tlusté, hubené, brýlaté, blonďaté či černovlasé. Zda mají dokonalé oblečení a perfektní make-up. Dokonce když na něj křičíte, ono tím trpí, i tak vás má stejně rádo a miluje vás. Berou i ostatní lidi tak, jak jsou. Postupně se naučí, že nejsou všichni lidé stejní. A tak se zeptají „a maminko, proč tam ten pán má hůl? A proč ta paní má tak málo vlasů?". Oni neřeší, jestli „se to hodí" nebo ne. Jestli se tím někdo urazí nebo naštve. Děti to chtějí jen vědět. Bez posuzování a odsuzování, že někdo je škaredší a jiný je dokonalý. Přijímají jako fakt, to kdo jak vypadá a že to tak prostě je. Ne, že to není v pořádku a že je to divné. Toto jsme my dospělí zapomněli. Stanovili jsme si svoje hranice, svoje šuplíky, do kterých máme zapasováno všechno a všechny.

Nám maminkám byla dána lepší šance se k této lásce vrátit. Mateřská láska, která přichází po narození dítěte, je totiž nejbližší tady této lásce bez podmínek. Jenže i my maminky jsme dospělé a chceme se v tomto světě pohybovat tak, aby nás někdo nenapadal, neosočoval a nesoudil, že jsme špatné matky a tak v rámci přizpůsobení se okolí, to své dítě začneme nacpávat do tabulek a podobných zažitých tradic, co by se mělo a co zas ne. I přes to, že to naše dítě si často stejně dělá, co chce, ho ale milujeme právě takové, jaké je. Jen obhajovat nás před ostatními je někdy náročné a tak občas vybuchneme a schytá to právě to dítko, které nás ale i přes to miluje dál...

 

A pak přijde věk, kdy se děti tak moc chtějí podobat nám dospělým, že od nás převezmou naše vzorce chování. Od nás! Pokud bychom tedy chtěli, aby naše děti neměly tak zúžený svět všema „musím a měl bych", je potřeba začít od sebe sama. Ukázat jim, že někdy opravdu nemusí a že dětství je pro nás dospělé skoro nedosažitelným rájem, tak ať si ho vezmou do dospělosti co největší kus!

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment