Dnes jsem se s dcerou pustila do úklidu. V pokojíku měla opravdu velký nepořádek. Došlo to tak daleko, že sama netušila, jak s tím začít, navíc ji uklízení značně nebaví, ani v tom nevidí smysl. Vysvětlování, domlouvání nemělo žádný účinek. Pořád dokola opakovala „musíte mi s tím pomáhat".

Když jsme začali uklízet s ní, přišly další výmluvy, anebo nenápadné zmizení, tak jako tak, nakonec nás v tom nechala samotné. Potvůrka vypočítavá :-). Takže i dnes to byl boj, já trvala na tom, že mi pomůže JEJÍ nepořádek uklízet. Přišly výmluvy: jsem unavená. „Ok, běž si lehnout a pak to spolu uděláme." Seděla na posteli 5 minut, celou dobu brblala za zavřenými dveřmi, pak už to nevydržela a vyšla ven. „Tak jdeme na to?" ptám se. Nelíbí se jí to. Nicméně začaly jsme. Jenže brzy ji to přestalo bavit, opět naříkala, hekala, kvílela. Prý u toho potřebuje zábavu. Už mi hodně brnkala na nervy a nepořádek nemizel, tak jsem opáčila, že se mi nechce už dělat zábavu, když mám bavit takovou protivku. Ať to tu neprotahuji, po všech různých peripetiích se nám povedlo to tam dát do pořádku. Vlastně jsem opět větší část uklidila já. Šla jsem vařit oběd a na ni zbyly poslední asi dvě nebo tři hry, které měla uklidit. Zůstaly tam...

Před chvílí jsem jí řekla, že ještě jí zbývají k uklizení ty hry. Přišla ke mně a naříká „mě nikdo nepomáhá...".

Je slepá? Hluchá? Copak nevidí, že větší část jsem za ni udělala?

Spousta lidí to tak bohužel má, samozřejmě nemyslím tím jen uklízení. Často chcete někomu pomoct, protože žadoní a žebrá, je ve své roli Oběti a má pocit, že všichni mají povinnost ho litovat a pomáhat mu. Když se tak stane? Ts, kapka v moři. To nic nebylo, nestojí to ani za povšimnutí. Chci víc a víc a ještě víc. Přestávají vidět, že mají kolem spoustu lidí, kteří pomáhají. Vděčnost ale nepřichází, přitom je opravdu za co děkovat. Nemusí to být vděk pomáhajícím. Stačí být vděčný za to, co dostanou. Jenže se stávají slepými. Výjimečně, občas, často. Jak kdy, jak kdo. Znáte to?

Vylezte ven z ulity, ze své role Oběti, začněte pracovat sami svýma „rukama" a buďte vděční za každý malý či velký úspěch, za každý dar, který dostanete, za to, že máte slunce nad hlavou a v noci zářící hvězdy. Já se snažím to ukázat i dceři, zatím jsme se ale asi ještě něco nenaučily, když s tím pořád máme takovéto emoční boje...

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment