V poslední době jsem začala řešit více jedno téma. Nevyhledávala jsem ho, dokonce jsem se mu donedávna i záměrně vyhýbala, protože ve mně vyvolávalo docela silné emoce – naštvání, nechápání, pocit, že dotyční jsou snad slepí a hluší. Jde o téma náboženství, a to konkrétně katolíci, se kterými se setkávám nejčastěji a i já byla před asi 14-15 lety jejich věrnou „ovečkou".

 

Nechtěla jsem na toto téma nějak moc psát, protože jsem věděla, že moje emoce nejsou vhodné k tomu, abych psala co nejobjektivněji. Já vím, objektivně se psát ani nedá, ale nechtěla jsem nikoho urazit a rozpoutat nějakou pomyslnou nesmyslnou bitvu. Toto je totiž docela citlivé téma. Řekla jsem si, že pojedu v životě tu svou cestičku, kterou si poctivě najdu a vyšlapu, že chci hledat tu PRAVOU a Nejvyšší lásku a v té se naučit žít a jednat. Nepotřebuji k tomu žádnou církev, abych hledala cestu sama k sobě. Proto jsem to nechtěla rozpitvávat veřejně.

V posledních pár týdnech, možná už měsících, ani nevím, se ke mně ale toto téma „narážení věřících a tzv. ulítlých lidí" začalo dostávat nějak častěji a intenzivněji z různých stran. A zjistila jsem, že už to ve mně nevyvolává takové emoce jako dřív. Nevytáčí mě to, a i když se občas přichytím, že zaryté věřící stále moc nechápu, říkám si, že každý má právo na svou volbu poznávání světa. Čím se to tak stalo? Asi přijetím sama sebe, pevné víry v tu cestu moji, objevováním Nejvyšší lásky-Boha. Jsem si jistá sama sebou a svým srdcem, kam mě vede. I kdybych se spletla, přijdu na to a bude to pro mě další poučení, další posun vpřed.

Jak jsem psala, já sama jsem byla docela hodně angažovaná v římsko-katolické církvi. Byl to nějaký naučený směr, bylo to „správné" a tak by se to mělo... Jenže jak šel čas, jsem zjistila, že je to málo a je to pro mě nějaké prázdné. Spousta věcí mi nedávala logiku a ještě větší spousta věcí byla naučená a nikdo nám nedokázal vysvětlit, proč to tak je. Věta „tak se to má dělat" mi nějak nestačila. I v Bibli jsem nenašla vysvětlení ke spoustě rituálů v církvi, navíc si každý může vyložit symboliku Bible po svém. Já hledala přátelství, hledala jsem lásku, hledala jsem Boha, ale nic z toho jsem v církvi nedokázala objevit. Našla jsem jen prázdnotu slov a Boha-Otce, který jen káže: musíš a nesmíš. Ježíši se říkalo Pane a já nechápala, jak mám mít láskyplný vztah k někomu, koho jsem nikdy neviděla a říkám mu Pane...? Měla jsem pocit, že na oko se učí lásce, milovat všechny a všechno, ale běda, jak někdo vybočil z řady. Dokonce pokud např. rozvedená žena chtěla jít do kostela, nedejbože ke sv. Přijímání, bylo jí několika lidmi sděleno, že by raději neměla do kostela ani chodit. Samotný pan farář řekl, že může přijít, ale ať sedí někde bokem a k přijímání rozhodně nesmí. Na druhou stranu se tolerovali velmi časté zálety jiného, kostel často navštěvujícího, farníka. „Kdo je bez viny, hoď první kamenem..." 

Na každé mši, při každé příležitosti, se vybíraly peníze. Žádná svoboda – nemám, nedám. (Ještě vzadu v každém kostele je pokladnička, to kdybyste chtěli přispět ještě zvlášť.) Jak nedáš, jsi lakomý, divný. Dokonce po vhození pár mincí se vybírající podíval, kolik tam toho asi přibudlo. A že je to zrovna pohřeb a vybírá od vdovy, které zemřel vydělávající manžel, za pohřeb dala poslední peníze... i tak musí přispět.
Muselo se minimálně jednou za měsíc ke zpovědi. Dodnes mi nikdo nevysvětlil, proč nemůžu s Bohem mluvit sama, stejně si za svoje hříchy odpovídám sama a jsou jen moje. Bůh je všude, je ve mně a já vzešla z něho, proč musím čekat na rozhřešení člověkem?
Muselo se chodit alespoň v neděli do kostela, muselo se to a ono. Kde v tomto byl ten Bůh? Měla jsem pocit, že pro samé obřady a rituály se na něho nějak zapomnělo. Ovládání druhých strachem a výhružkami, peklo bylo na každém kroku. 

Odešla jsem z této církve vyprahlá a zklamaná.

Nějaký ten rok, jsem se mojí vlastní víře nevěnovala nějak na plno. Víra v Boha mi zůstala, jen jsem nevěděla, v koho to vlastně věřím. Za poslední rok jsem začala objevovat nové, pro mě do této doby skryté, poznání. Kdybych to měla shrnout do jedné věty, našla jsem Boha, který miluje. Tečka.

Je jedno, co děláme. Záleží jen na nás. Máme svobodnou vůli, můžeme se rozhodovat o čemkoliv, následky za naše jednání se nám vrátí. Je to logický důsledek našeho činu. Ale Bůh nás stále miluje. My jsme byli stvořeni z Boha, máme ho v sobě, je ve všem, takže jsme jeho nedílnou součástí. Skrze nás poznává nás, život. Jsme součástí jedné velké, nekonečné bytosti. Jestli je něco špatné, dobré, zlé, hodné, správné, zcestné, je tomu tak, protože my jsme si to tak pojmenovali a naučili. Vytvořili jsme si pěknou sadu šuplíčků, do kterých zamykáme pojmy jeden za druhým. Nejvíc jsem si toho všimla sama na sobě, když jsem něco přikazovala/zakazovala dceři. Uvědomila jsem si, že něco mám opravdu naučené, a když se na mě dcera podívala svýma velkýma upřímnýma očima a zeptala se tu krásnou otázku „a proč?", došlo mi, že to vlastně nedává smysl.

Odpověď „protože se to tak má" totiž smysl nedává.

A jakmile chcete tedy dítěti dát logickou odpověď, aby pochopilo „proč se to tak má", zjistíte často, že je to úplně jedno. Pro příklad: chtěla si vzít do školky na hlavu dvě čelenky. Jednu na čelo, druhou klasicky. Proč ne, řekla jsem si. Když se jí to líbí a nikoho tím neomezuje. No ve školce s tím učitelka měla velký problém a donutila ji čelenku sundat, aniž by ji vysvětlila proč. Dcera se mě ptala, proč nemohla mít dvě čelenky a já nevěděla, co jí mám na to říct. Jednu dobu zas chodila s nálepkou na čele. Nalepila si tam kytičku nebo srdíčko, hezky doprostřed čela a připadala si krásná :-). Jezdily jsme tak do města, do obchodu, na návštěvy. Toto jsou drobnosti. Ale chováme se takto i v důležitějších věcech. Na druhou stranu, tyto drobnosti utvářejí dohromady velké věci. Pokud jsou děti svobodné, lépe se učí, jsou pohodovější a šťastnější. Chci tím říct, že jsem si uvědomila, že můj život měl hodně těchto „by se mělo a musí se to", aniž by to mělo nějaký logický důvod. Zkrátka to bylo jen naučené, převzaté od lidí, kteří také nevěděli proč, ale prostě se to má. Byla jsem opravdu tou ovečkou, která jde za stádem, i kdyby mělo jít třeba do propasti.

Dnes mám mnohem mnohem víc odpovědí na mé otázky, které si klade většina z nás. V kostele jsem našla pramálo odpovědí. Teď mám odpověď i na věčnou otázku „proč tu jsme, proč žijeme?". Cítím se šťastnější a naplněnější, můj život má smysl. Slovo Bůh pro mě dostalo jiný rozměr a je mi jedno jak mu kdo říká – Vyšší moc, Nejvyšší láska, Vesmír, Bytost, stvořitel, Alláh, Manitu atd. stejně to je jedna a ta samá bytost. Nepotřebuji ho mít v šuplíčku pod nějakým názvem. Stačí mi to, co cítím, co poznávám ze svého vlastního srdce.

Duch svatý vs. energie

Pokud energii nazvete Duchem svatým a neodvádí to ovečky mimo církev, je to v pořádku... Pokud nazveme energii energií, která mě naplňuje štěstím, radostí, která mi pomáhá se zvednout, když upadnu, ale kostel k tomu nepotřebuji, je to špatně. Jakmile vyslovíte před knězem slovo energie, skoro se osype. Ale Duch svatý je také energie, tak jak to tedy je? Setkali jste se s tímto názorem také? Možná máte jinou zkušenost, já mám tuto a opět je to jedna z mnoha věcí, kde nechápu. Kde mám pocit, že se tu mluví o jedné věci, ale ze dvou různých pohledů.

Nechci, aby tento článek vypadal jako výtka všeho možného, co dělá církev a co ne. Jsou lidé, kteří do kostela chodí, ale dokáží se úplně v pohodě bavit o čemkoliv, aniž by mě nutili přesně tu svou „víru". Přemýšlí i nad tím, že např. meditace nemusí být od Satana ale je to určitá forma modlitby, a že energie existují a pokud jsou použity v souladu s Nejvyšší láskou a přáním vesmíru, tak jsou pro nás úžasným darem. Že vidět aury, je také dar a je to náš posun blíž k Bohu a když dokáži komunikovat s anděly, nepatřím tím do žádné sekty.

A jak se tedy emočně vyrovnat s tím, že věřící (židé, muslimové, katolíci atd.) mají tu svou fanatickou víru, které se drží zuby nehty, mají pozamykané na čtyři západy všechny šuplíčky a co víc, nutí do toho i vás samotné? Nechte to projít skrze. Nechte jim jejich svobodu. Nedělejte to, co dělají oni vám a nechte je prožít si to, co si zvolili, nebo co potřebují prožít. Je to totiž úplně v pořádku, každý si tu máme prožít něco jiného, ale nakonec, v součtu všech životů, si prožijeme všechno také a všichni jsme si tedy rovni. Nejsme lepší a oni horší nebo naopak.
A další můj názor je, že každé náboženství má kupodivu velmi podobný základ na Bohu, kterému "jen" změnili jméno. Jak jím po staletí a tisíciletí prošly miliardy lidí, utvářelo se k obrazu právě těchto lidiček, proto z toho vzniklo tolik různých církví, s různými přesvědčeními a dogmaty. Každý si do života přitáhne to, co zrovna potřebuje pochopit, naučit se, porozumět. Takže co vám vaše emoce chtějí ukázat?

Je toho velká spousta, co by se ještě dalo o různých postojích náboženství a víry psát. Však je veden po staletí "boj" mezi věřícími a nevěřícími, takže i tady by se dalo psát a psát :-). Závěrem bych jen k tomu řekla, věřte sami sobě. Pokud vás něco rozčiluje, je to zrcadlo pro vás. Když máte pocit, že je to špatné, nebude to v pořádku, když naučíte i ostatní kolem sebe věřit, že je to špatné. Přemýšlejte proč je to špatné pro vás. Co vám to má říct, naučit. A je to opravdu špatné, nebo vám to jen nesedí, ale ostatní si v tom libují? Nesuďte ostatní a necpěte je do vašich šuplíčků. Oni těch svých už mají i tak dost ;-). Takže přeji vám život v míru a lásce, ať už jste se vydali na jakoukoliv cestu!

 

0
0
0
s2sdefault

Komentáře vytvořeny pomocí CComment