Je něco málo před půl nocí. Dnes je 7. den od počátku naší rekonstrukce kuchyně. Na tuto akci jsem byla připravená, odpočatá díky vánoční dovolené. I tak mě vyšťavila, i tak tu ale sedím a musím psát. Někdy totiž zažívám pocity, které určitě zná spousta lidí. Na svojí roční cestě jsem sice objevila v sobě ukrytou studnu, překypující energií od Boha, vesmíru či Vyšší moci, ale občas mám pocit, že tak nějak ztratím vědro, kterým bych si nabrala… Jsem hledající, co už ví, kde hledat, jen se to nenaučil využívat naplno. Možná tam to vědro je, jen někdo zhasnul a je tam tma jak tam, kam slunce nesvítí…

 

Moje motto na webu: Život je škola, kde se učíme to, co už naše duše dávno ví - mi v tomto dává zapravdu. Učím se každý den.

Nemám si ale na co stěžovat.

Mám ideální manželství, zdravou a velice chytrou dceru. Našla jsem svoje povolání, které se snažím zhmotnit a můj manžel mě v tom úžasně podporuje. I přesto jsem normální člověk a tak zažívám ve svém životě pády i vzestupy, menší či větší. Po této týdenní rekonstrukci vplouvám do třetího období mého cyklu. Probouzí se ve mně čarodějka a pěkně netrpělivá protiva zároveň. Jsem nevyspaná, unavená. Sedím si tu, v naklizeném pokoji, vidím, jak tu máme krásně. Ale za jakou cenu vlastně?

Znáte ten pocit bezcennosti?

 

Dnešek vypadal asi tak, že jsem tu uklízela a uklízela. Pokračovala jsem tam, kde jsem včera pozdě večer skončila. U dcery jsem byla ráda, že se mi tu moc nemotá a manžela jsem k pomoci musela nutit. Vypadalo to u nás tak, že jsem mu řekla, co má udělat, on to svým způsobem udělal a sedl si k televizi nebo k tabletu. Už mě unavovalo mu pořád říkat, že já tu makám a on by mohl to či ono. Cítila jsem se vůči němu blbě na dva způsoby… Jeden, že mu musím pořád říkat, ať vstane a jde něco dělat (nechci ho pořád otravovat) a druhý, že jsem se cítila jako mezek. Já tu dřu a nikdo to neocení, ještě jsem na to sama a ostatní, abych do toho nutila, když to stejně neudělají „dokonale“. Po odvedené práci si dcera dojde a roztahá první šuplík, do kterého vleze. Manžel po sobě opět neuklidí nádobí a už se vezu na vlně vzteku a pocitu méněcennosti.  

Stokrát nic umořilo vola.

Někdy se jako ten vůl cítím. V této mé třetí fázi řeším malichernosti. Vytáčí mě do běla. Opakuje se to tak často, změna k lepšímu je sotva viditelná. Vím v hloubi duše, jak mám úžasné dva lidičky doma a neměnila bych za nic na světě. Pak se tu poskládají tyto drobky, začnu vidět každou chybičku, každou maličkost, kterou bych přece já udělala líp… Sama sebe se vždycky ptám: jak to zastavit? Kde se to bere? Jak se neuštvat v jednom kole točícím bordel domácnosti a v druhém kole ignorace osazenstva? Nikdo a někdo se u nás zabydlel. On to někdo udělá a nikdo si toho nevšimne. Jak bojovat se svým zatraceným egem a pocitem otroka v jednom?

Kde je sakra ten kbelík?!

Pro tělo, naštvané, že nebylo oplodněno a připravující se tedy na menstruaci, je toto vražedná kombinace. Jak z toho ven s úctou sama k sobě i k milovaným? Pomáhá mi meditace, procházka nebo vana. Tam často najdu svůj kyblíček a aspoň z části žízeň zaženu. Někdy úplně někdy jen kousek. Ale hlavně, že ten kyblík tam je. V meditaci jsem našla už spoustu odpovědí. Každý je máme v sobě uložené. Každý. Jsou tam všechny. Je tam celý vesmír. Jen se k nim umět dostat. Jenže jak určitě sami víte, ČAS je náš nepřítel. Občas se na něj vymlouváme, občas to opravdu nejde. Dávejte si ale pozor, ať to netrvá příliš dlouho, že si ten čas na SEBE neuděláte.  Co se týče meditace, tam je to s časem asi nejtěžší. Je totiž potřeba, najít si klid. V domácnosti s dalšími členy rodiny, nedejbože v malinkém bytě, to jde hůř. Jde to, ale jde to zkrátka obtížněji.

Meditace, relaxace, modlitba…  vše v 1?

Slovo meditace mě nikdy nelákalo, nic mi to neříkalo, a když jsem začala meditovat, tohoto divného pocitu při vyslovení jsem se nezbavila. Měl by na to někdo vymyslet nové slovo. Já nejsem v tomto vymýšlení dobrá a tak tu alespoň trochu popíšu návod pro nový název, že by se třeba mohl někdo inspirovat…. Meditací v mém pojetí, myslím rande sama se sebou, být tam kde chci, jak dlouho chci, s kým chci. Můžu se dostat na jakékoliv místo na světě, můžu si tam dělat, co chci. Je to něco jako sladký spánek, ale při plném vědomí. Prožívám při tom zvláštní a velmi příjemný pocit. Pocit klidu, bezpečí, pohody, bezčasovosti a svobody. Pokud zrovna potřebuji, dokážu si najít pramen, ze kterého načerpám nové síly.

Ať vám pomáhá cokoliv, najděte si to a opravdu si pro sebe urvěte, alespoň jednou za týden, čas na vaše naplňování! To, že vás něco rozčiluje a ničí, je totiž váš problém. Nezměníte lidi, věci a příležitosti kolem sebe, dokud nezměníte sebe sami uvnitř. Nehledejte ten pramen pořád u někoho a nechoďte za ním žebrat.

Já zkoumám, hledám a myslím si, že se mi i krůčiček za krůčkem docela daří. Tak je po půlnoci, jdu polomrtvá spát. Děkuji těm, kteří dočetli až sem, za vaši pozornost kiss.

0
0
0
s2sdefault